28 Cdo 1626/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1626/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1626/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1626.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rodinná domácnost (o. z.) Vrácení daru Dotčené předpisy:§ 630 obč. zák. § 747 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1626/2024-758 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Ostrovní 126/30, proti žalovaným 1) A. F., zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, a 2) Ubytování Třeboňsko s.r.o., identifikační číslo osoby 09698701, se sídlem v Prostějově, Čechovice, Luční 473/18c, zastoupené Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 13 C 23/2021, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 Co 985/2023-721, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Výrokem I rozsudku ze dne 24. 3. 2023, č. j. 13 C 23/2021-657, Okresní soud v Jindřichově Hradci určil, že žalobce je výlučným vlastníkem tam identifikované nemovitosti (pozemku, jehož součástí je stavba), a výroky II a III rozhodl o nákladech řízeních. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (jako soud odvolací) výrokem I rozsudku ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 Co 985/2023-721, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ve vztahu k žalované 2) a výrokem II jej ve vztahu k žalované 1) změnil tak, že se vůči ní žaloba zamítá, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY – rodinný dům, zapsaného na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále též jako „předmětná nemovitost“ nebo jen „nemovitost“) s tím, že nemovitost daroval žalované 1) darovací smlouvou ze dne 14. 7. 1999, a že pro chování této žalované, která bez předchozí domluvy či upozornění předmětnou nemovitost prodala a žalobci v polovině ledna 2021 oznámila, že se má z nemovitosti okamžitě vystěhovat, dar písemně dne 4. 2. 2021 odvolal, přičemž odvolání daru bylo žalované 1) doručeno 9. 2. 2021. Předmětná nemovitost byla rodinnou domácností manželů – žalobce a žalované 1), přičemž jejich úmyslem bylo žít spolu trvale jako manželé do budoucna. Žalovaná 1) se koncem února 2021 odstěhovala do vlastního bytu, žalobce však v domácnosti setrval s úmyslem zde nadále žít. Protože k prodeji předmětné nemovitosti došlo bez souhlasu žalobce a nemovitost tvořila rodinnou domácnost, dovolal se žalobce proti žalované 1) i žalované 2) neplatnosti kupní smlouvy. Předmětná nemovitost je pro žalobce nezbytně třeba k jeho bydlení. Náhradní bydlení mu nebylo zajištěno včas a nesplňuje podmínky obdobného bydlení s bydlením dosavadním. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání spatřujíc jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených, konkrétně otázky týkající se platnosti odvolání daru pro rozpor s dobrými mravy (za konkrétně uvedených skutkových okolností) a otázky, zda se v předmětné nemovitosti nacházela rodinná domácnost za situace, kdy žalobce předmětnou nemovitost dlouhodobě užíval sám, přičemž ta patřila jeho manželce a žalobce po dohodě zrušil věcné břemeno osobního užívání nemovitosti, a dále v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázek, zda částečná neplatnost kupní smlouvy s účinky ex nunc a navrácení nemovitosti do vlastnictví dárce může nastat i na základě odvolání daru učiněného až po datu účinnosti převodu předmětné nemovitosti z obdarovaného na třetí osobu, a zda lze při posouzení věci vycházet z námitky relativní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti druhým manželem za situace, kdy předmětná nemovitost náležela do výlučného vlastnictví manželky. 5. K dovolání žalované 2) se vyjádřila žalovaná 1) tak, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o nedostatku své pasivní legitimace a souhlasí s názory žalované 2) vyjádřenými v dovolání ohledně neplatnosti odvolání daru. Pokud by odvolání daru bylo platné, nebylo již možné darovanou nemovitost žalobci vydat, a žalobce by proto mohl požadovat toliko vůči žalované 1) náhradu obvyklé ceny daru ponížené o investice, kterými žalovaná 1) nemovitost v průběhu let zhodnotila. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Zpochybňuje-li žalovaná 2) svým dovoláním řešení otázky platnosti odvolání daru pro rozpor s dobrými mravy, posoudily ji soudy nižších stupňů zcela v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež se nejedná (ani) o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. V první řadě je třeba (ve shodě se soudy nižších stupňů) poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého: ‚byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.‘ Sama okolnost, jakým způsobem žalobce označil písemnost, v níž byl obsažen projev jeho vůle k vrácení daru [podle žalované 2) jako „odvolání daru pro nevděk“], nemůže mít vliv na soudem aplikovanou právní normu a tato okolnost rovněž právní úkon nečiní neplatným (k otázce náležitostí projevu vůle dárce směřující k vrácení daru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). 11. Dovolací soud se v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jako „obč. zák.“), rovněž konkrétně jeho § 630, vícekrát zabýval výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“. Konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, či ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2075/2011). Dovolací soud shodně se soudy nižších stupňů nemá jakoukoliv pochybnost ohledně hodnocení, že jednání žalované 1) vůči žalobci intenzitou hrubě porušovalo dobré mravy (což lze koneckonců zřetelně vysledovat na základě odlišností ve skutkových poměrech mezi nyní projednávanou věcí a posledně uvedeným rozhodnutím zdejšího soudu). Žalovaná 1)