28 Cdo 173/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 173/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 2. 2022 Spisová značka:28 Cdo 173/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.173.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Vydání věci Organizační složka státu Státní podnik Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 428/2012 Sb. § 6 a 7 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 20 předpisu č. 77/1997 Sb. § 54 odst. 1 alinea čtvrtá předpisu č. 219/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 173/2022-159 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Jiřice, se sídlem Jiřice 2, identifikační číslo osoby: 45035903, zastoupené JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 8/2018, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021, č. j. 4 Co 94/2019-134, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021, č. j. 4 Co 94/2019-134, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 15 C 8/2018-52, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 23. 7. 2018, č. j. SPU 334240/2018/520100/B., tak, že žalobkyni vydal pozemek parc. č. 1294 v katastrálním území Jiřice u Humpolce – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 15.615,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, kdo je povinnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně dovodil, že povinnou osobou jsou Lesy České republiky, s. p., podle ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nikoli stát, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., a tedy vydání předmětného pozemku není vázáno na splnění podmínek dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též „dovolatelka“) rozsudkem (ve věci v pořadí druhým) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Co 94/2019-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 21.626,- Kč (výrok II.). Odvolací soud, jenž rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 94/2019-94, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že státní podnik Lesy České republiky k datu doručení výzvy k vydání věci s předmětným pozemkem nehospodařil a neměl ani oprávnění s ním hospodařit, neboť nepřevzal pozemek od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a protože žádná organizační složka s pozemkem podle ustanovení § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), nehospodařila, příslušný s ním hospodařit byl podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Odvolací soud dále konstatoval, že pokud by nebylo neplatného souhlasného prohlášení ze dne 28. 5. 2008, na jehož základě měl pozemek z vlastnictví státu přejít do vlastnictví obce Jiřice, hospodařil by s předmětným pozemkem státní podnik Lesy České republiky, jenž tak činil do 28. 5. 2008. Uzavřel proto, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to s poukazem na ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., pročež předmětný pozemek lze vydat do vlastnictví žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Má za to, že odvolací soud překročil zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, jestliže nezkoumal naplnění podmínek dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ačkoli vyslovil, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy osoba povinná dle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se rovněž, že dovolacím soudem je otázka „změkčení“ podmínek pro vydání věci v režimu zákona č. 428/2012 Sb. rozhodována rozdílně, neboť dle názoru dovolatelky Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, toto „změkčení“ připustil. Podotkla navíc, že soudu v posuzované věci nepřísluší rozhodovat, kdo je příslušný s předmětným pozemkem hospodařit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Zdůraznila, že v přítomné kauze došlo k obcházení zákona účelovým, vědomým a umělým vytvářením podmínek pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ze strany dovolatelky, respektive státního podniku Lesy České republiky. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jde-li o povinnou osobu vymezenou v ustanovení § 4 písm.. c) zákona č. 428/2012 Sb.; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V