28 Cdo 174/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 174/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 6. 2025 Spisová značka:28 Cdo 174/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.174.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dokazování Dotčené předpisy:§ 213 odst. 2 o. s. ř. § 451 obč. zák. § 13 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 174/2025-550 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. Š., proti žalované P. M., zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o 1.130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 509/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2024, č. j. 95 Co 245/2024-516, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2024, č. j. 95 Co 245/2024-516, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2023, č. j. 17 C 509/2015-489, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1.130.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud zjistil, že žalobce zasílal na bankovní účty žalované konkrétní částky z pokynu Daniela Sourala, blízkého známého žalované majícího k účtům dispoziční oprávnění. Za v řízení neprokázané označil tvrzení žalobce, že s ním D. S. uzavíral smlouvy o půjčce jménem žalované, a konstatoval, že ke sjednání smlouvy o půjčce mezi žalobcem a žalovanou nikdy nedošlo, a to ani zprostředkovaně. Shledal tedy, že účty žalované byly toliko platebním místem, na něž žalobce plnil ve prospěch D. S., pročež vyloučil bezdůvodné obohacení (podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) na straně žalované. Byť se z předmětných peněz částka 440.000 Kč skutečně nakonec dostala do dispozice žalované, stalo se tak skrze D. S., jenž ji dle svých slov použil jako splátku dluhů vůči žalované. Jako nepravděpodobné rovněž okresní soud označil, že by se v případě čtyř opakovaných plateb jednalo o finanční prostředky zaslané omylem bez právního důvodu. Právní důvod převodu předmětné sumy na účet žalované spatřoval v jednání D. S., za něž byl pravomocně odsouzen a které je podrobně popsáno ve výroku trestního rozsudku, což vylučuje nárok žalobce vůči žalované. Nepovažuje uplatněné právo za promlčené, okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl, zároveň odkázal na typově obdobné kauzy vyřešené shodně. Pro nadbytečnost se již nezabýval námitkami promlčení příslušenství a rozporu uplatnění žalovaného nároku s dobrými mravy. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 95 Co 245/2024-516, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1.130.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, přičemž rozhodl, že tato její povinnost zanikne v rozsahu plnění D. S. dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2022, č. j. 1 T 78/2021-1022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 8 To 83/2023 (výrok I). Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Krajský soud vytkl okresnímu soudu, že se nezabýval, byť domnělým, právním důvodem, pro nějž by byl žalobce povinen plnit. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke zjištění, že žalobce plnil v přesvědčení, že poskytuje půjčku žalované. Z důvodu důkazní nouze ovšem žádá peníze jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Výše plnění, respektive obohacení, je přitom mezi stranami nesporná. Připomínaje, že bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklý stav, na nějž nemá zavinění ani protiprávní úkon obohaceného vliv, konstatoval, že majetková sféra žalované se rozrostla, bylo-li na její účet plněno žalobcem bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohatila. Vyloučil aplikaci teorie platebního místa v situaci, nebyl-li prokázán žádný právní vztah mezi žalobcem a D. S. Dodal, že žalované musely být zřejmé pochybnosti o poctivosti jednání D. S., avšak ani tehdy nezasáhla a finanční prostředky ze svého účtu žalobci nevrátila, nadto z nich sama profitovala. Plnil-li žalobce na účet žalované bez právního důvodu, přiveden k tomu protiprávním jednáním D. S., je žalovaná pasivně věcně legitimovaná k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení. Akcentuje potřebu hledání spravedlivého řešení sporu a jeho specifické skutkové okolnosti, považoval za případné uložit žalované povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku spolu s D. S., přičemž druhý jmenovaný byl k úhradě z titulu náhrady škody zavázán již pravomocným trestním rozsudkem. Promlčeným neshledal ani právo žalobce na požadované příslušenství. S ohledem na řečené změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou (konkrétně zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1650/2018 a sp. zn. 21 Cdo 5188/2014) a potřebu vyřešení prozatím v rozhodovací praxi neposuzované otázky. Za nesouladné s judikaturou považuje řešení otázky, může-li se bezdůvodně obohatit majitel účtu, jenž jej dal v dobré víře k dispozici jako platební místo. Akcentuje, že jakékoliv plnění nebylo poskytnuto v její prospěch, nýbrž pro třetí osobu, pročež ona sama žádný profit, jejž by měla vracet, nezískala. Bezdůvodné obohacení na své straně pak považuje za vyloučené již tím, že povinnost vrátit finance žalobci byla v trestním řízení uložena D. S., a zároveň se pozastavuje nad solidární povinností, již bez patřičného podkladu (žalobního žádání) dovodil odvolací soud. Napadá jeho závěr o tom, že by měla být zavázána z jednání probíhajících mezi žalobcem a třetí osobou, jíž neudělila plnou moc, ani její jednání dodatečně neschválila. V dané souvislosti uvádí § 33 odst. 2 obč. zák. a poukazuje na rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5188/2014. Za dovolacím soudem neřešenou pokládá problematiku promlčení příslušenství pohledávky z bezdůvodného obohacení a táže se, aplikuje-li se i na ně speciální subjektivní dvouletá promlčecí doba ve smyslu § 107 obč. zák. Naříkané rozhodnutí konečně označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, jakož i porušující její právo na spravedlivý proces, přičemž upozorňuje, že krajský soud rozhodl na základě odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by řádně zopakoval, popřípadě doplnil dokazování, čímž se jeho postup příčí konkrétně citované judikatuře. V rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), rovněž rezignoval na vypořádání se se svými vlastními rozhodnutími, potažmo rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 3427/2020 a sp. zn. 28 Cdo 2591/2021) v obdobných skutkových věcech, od jejichž řešení se v nyní posuzované kauze odchýlil. Odvolacímu soudu vytýká též absenci řádného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. S ohledem na vylíčené navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových konkluzí odvolacího soudu či výtky vůči způsobu jejich zjišťování zásadně nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání (k tomu viz zej