28 Cdo 1768/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1768/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1768/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1768.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Zneužívání výkonu práv a povinností Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.12.2024I.ÚS 3392/24 Jaromír Jirsa odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost26. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1768/2024-296 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: Městská bytová správa, spol. s r. o., IČO 63489953, se sídlem v Hodoníně, Rodinova 691/4, zastoupená JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, o 2 070 941,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 105/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2024, č. j. 14 Co 53/2023-274, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 473 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Holuba do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 14 Co 53/2023-274, potvrdil výrok I rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 12. 2023, č. j. 14 C 105/2021-229, jímž byla žaloba co do částky 1 607 416,52 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I a/ rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i v části o zaplacení částky 463 525 Kč s příslušenstvím (výrok I b/ rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku, zda odvolacím soudem hodnocené okolnosti (nárok na vydání bezdůvodného obohacení založeného bezesmluvním užitím cizí nemovité věci – rodinného domu čp. XY, tvořícího součást st. p. č. XY v k. ú. XY – v období od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2019 vznikl ležící pozůstalosti po N. B., K. R., K. S. a N. S., zesnulých v průběhu druhé světové války v Terezínském ghettu nebo v koncentračních táborech, do jejíchž práv vstoupila žalobkyně v letech 2019 až 2020 v důsledku odúmrti, předmětná nemovitá věc byla Okresním úřadem v Hodoníně „s tím, že se o ni nemá, kdo starat “ v roce 1995 vrácena Městské bytové správě, s. p., Hodonín, jejíž úkoly v péči o nemovitost následně „fakticky“ převzala žalovaná obchodní korporace Městská bytová správa, spol. s r.o., jejímž jediným společníkem je město Hodonín) odůvodňují odepření právní ochrany (podle § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – o. z.“) žalujícím státem uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého žalované korporaci založené obcí bezesmluvním užitím předmětné nemovité věci) v rozsahu převyšujícím žalobkyni již vydané inkasované nájemné. Mínila, že nastolená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Poukazovala rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, publikovaný pod č. 101/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020 (jakož i na judikaturu v něm odkazovanou). Vytýkala dále, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval dokazování. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4142/2017, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1179/2008. 3. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 6 a § 8 o. z. vychází z následujících premis. Princip poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) a zákaz zneužití práva (§ 6 odst. 2, § 8 o. z.) patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Princip formulovaný v § 6 odst. 2 věty první o. z. navazuje na princip dobré víry, který se uplatňuje zcela obecně v právu soukromém i veřejném. Odpovídá latinské zásadě nemo auditur propriam turpitudinem allegans (nikdo se nemůže dovolat vlastní hanebnosti). Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 o. z. vychází ze dvou základních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, publikovaný pod číslem 66/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, jakož i judikaturu v nich podrobně citovanou). Aplikaci § 6 a § 8 o. z. je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018). 6. Závěr odvolacího soudu, že v individuálních skutkových poměrech projednávané věci (právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2019 přešlo na žalující stát z „dlouhodobě“ ležící pozůstalosti formou odúmrti teprve v letech 2019 až 2020, bezesmluvně užívaná nemovitá věc byla v roce 1995 Okresním úřadem v Hodoníně – jako majetek, o který se nemá, kdo starat – vrácena Městské bytové správě, s. p., Hodonín, jejíž úkoly v péči o nemovitost ná