28 Cdo 1897/2022 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1897/2022-291 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované H. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 284/39, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o zaplacení 470 833,05 Kč a 139 446,95 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 44/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. dubna 2022, č. j. 59 Co 258/2021-234, takto: I. Dovolání se zamítá v části směřující proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 4. 2022, č. j. 59 Co 258/2021-234, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 8. 2021, č. j. 14 C 44/2020-161, potvrzen v části výroku V., v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 139 446,95 Kč; jinak se dovolání odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Ivo Panáka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 19 312 Kč. O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 59 Co 258/2021-234, rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 8. 2021, č. j. 14 C 44/2020-161, změnil ve výroku I. tak, že zrušil spoluvlastnictví účastnic řízení k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům v XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalované a zavázal ji zaplatit žalobkyni vypořádací podíl 1 700 000 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně jej potvrdil ve výroku IV., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 194 200,89 Kč coby náhradu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných společných nemovitostí v období od 24. 2. 2017 do 12. 3. 2020 nad rámec spoluvlastnického podílu, ve výroku V., kterým byla žaloba zamítnuta v části o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 276 632,16 Kč vzniklého užíváním předmětných společných nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu v období od 10. 11. 2010 do 21. 1. 2011 a v období od 23. 1. 2013 do 23. 2. 2017 (z důvodu promlčení) a v části o náhradu ušlého zisku ve výši 139 446,95 Kč odpovídajícího zákonnému úroku z prodlení z přisouzeného bezdůvodného obohacení, jenž měl být (bez ohledu na případné prodlení žalované s úhradou dluhu) generován tím, že žalovaná vznikající bezdůvodné obohacení průběžně nevypořádávala, jakož i v nákladových výrocích VI., VII. a VIII., vážících se k rozhodnutí o nárocích uplatněných z titulu bezdůvodného obohacení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, vážících se k rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (výroky II., III. a V. rozsudku odvolacího soudu). 2. Zamítnutí žaloby v části o zaplacení sumy 139 446,95 Kč odpovídající zákonným úrokům z prodlení z částek korespondujících bezdůvodnému obohacení vzniklému užíváním předmětných společných nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu, jejíž úhrady se žalobkyně – neuplatňujíc případné prodlení žalované – s odkazem na ustanovení § 3004 odst. 1, části věty první za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), domáhala coby užitku, který by byla získala, pokud by peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení měla k dispozici již v okamžiku jeho „vzniku“, odvolací soud odůvodnil tím, že žalobkyně v důsledku užívání společných nemovitostí žalovanou nad rámec spoluvlastnického podílu o užitky, jejichž náhrada je takto uplatňována, nepřišla; v situaci, kdy se žalovaná ani nedostala do prodlení s peněžitou náhradou vzniklého bezdůvodného obohacení, tudíž žalobkyni vznesený nárok na zákonné úroky z prodlení nepřiznal (z titulu prodlení žalované se žalobkyně uvedeného nároku ostatně ani nedomáhala). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Měla za to, že se odvolací soud při posuzování podmínek, za nichž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mohou být účastníku vypořádávané nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, odchýlil od závěrů plynoucích z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1266/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015, ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, a ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 493/2018, a rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, publikováno jako Rc 54/1973 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nezohlednil-li dostatečně kritéria solventnosti účastníků řízení a účelného využití nemovitostí. Vytýkala současně, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, že odvolací soud učinil oproti soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění o solventnosti žalované, aniž zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy. Vznesla též otázku, zda ochuzenému spoluvlastníku (je-li předmět spoluvlastnictví druhou stranou užíván nad rámec spoluvlastnického podílu) náleží za podmínek uvedených v ustanovení § 3004 odst. 1 o. z. rovněž právo na vydání užitku, který by (bez ohledu na případné prodlení obohaceného s vypořádáním vznikajícího bezdůvodného obohacení) byl získal, a to ve výši odpovídající zákonným úrokům z prodlení z přisouzených náhrad bezdůvodného obohacení. Měla za to, že tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Argumentovala přitom tím, že v případě průběžné úhrady peněžitých náhrad odpovídajících vznikajícímu bezdůvodnému obohacení měla by možnost získat z obdržených peněžitých plnění výnosy. Konečně předestírala otázku, zda námitka promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vznesená žalovanou neodporuje dobrým mravům. Měla za to, že odvolací soud danou otázku vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektuje skutečnost, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska jediná; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud se tedy v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015). 7. V rámci úvah o účelnějším využití přikázané věci je pak třeba upřednostnit využití věci spoluvlastníkem před využitím osobou spoluvlastníku blízkou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021), resp. určujícími by měly být především materiální zájmy samotného účastníka a nikoli členů jeho rodiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007). Pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti sloužící k bydlení spoluvlastníků je vždy významnou otázka zajištění bydlení pro spoluvlastníky, kteří ztrácejí právní důvod k