28 Cdo 1916/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1916/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2022 Spisová značka:28 Cdo 1916/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1916.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1916/2021-1169 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) E. P., narozené XY, bytem XY, b) P. P., narozeného XY, bytem XY, c) V. P., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, za účasti 1) J. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, 2) O. D., narozené XY, bytem XY, 3) České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, identifikační číslo osoby: 60162694, 4) České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, a dále statutárního města Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408, identifikační číslo osoby: 00268810, jako vedlejšího účastníka na straně dalších účastníků, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 103/2003, o dovolání žalobců a dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2021, č. j. 30 Co 1/2020-1054, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu se odmítá. III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2019, č. j. 16 C 103/2003-870, jímž bylo v meritu rozhodnuto, že každý z žalobců a) – c) je spoluvlastníkem (s podílem o velikosti 1/6) ve výroku blíže označených pozemků v katastrálním území XY (výrok I.), jakož i spoluvlastníkem (s podílem o velikosti 1/3) tam označených pozemků v katastrálních územích XY a XY (výrok II.), čímž bylo (ve výrocích III. a IV.) nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2003, č. j. PÚHK-1479I20I593RI03-Bu(Kr) – výrok III., a že se naproti tomu zamítá žaloba v části požadující určení, že jsou žalobci spoluvlastníky dalších pozemkových parcel v katastrálních územích XY, XY a XY, jak jsou blíže identifikovány v části výroku pod bodem IV. rozsudku. Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) občanského soudního řádu, poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobci jsou právními nástupci zemřelého J. P. a spolu s dalšími účastnicemi 1) a 2) jim jako oprávněným osobám (§ 4 zákona o půdě) svědčí neuspokojený nárok na vydání nemovitých věcí. S ohledem na výsledky provedeného dokazování (jehož součástí bylo i místní ohledání a odborné závěry k tomu ustanovených znalců) odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že vydání pozemků uvedených ve výroku pod bodem IV. rozsudku brání překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť jde o pozemky, jež jsou součástí areálu mezinárodního letiště v XY (pozemky nacházející se v ploše letiště, některé pak částečně zastavěné či nezbytné pro plnění funkce letiště), tedy tvořící ucelený (nedělitelný) funkční celek. V případě dalších nárokovaných pozemků výluka z naturální restituce dle odkazovaného ustanovení zákona o půdě dána není (dle zjištění soudu prvního stupně, takto aprobovaném i soudem odvolacím, pozemky nejsou zastavěny stavbami ve smyslu odkazovaného ustanovení, ani součástí letištního areálu). Rozsudek odvolacího soudu napadli včasnými dovoláními jak žalobci, tak i Česká republika – Státní pozemkový úřad. Z obsahu dovolání žalobců, je patrno, že brojí proti té části odvolacím soudem vydaného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu o zamítnutí žaloby na vydání dalších tam označených pozemků (výrok IV. rozsudku); přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „dle jakých kritérií lze vydat pozemek, který je či byl součástí areálu“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž opakovaně akcentují zejm. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006). Závěr o nemožnosti naturální restituce v případě dalších jimi nárokovaných pozemků považují za nesprávný, namítajíce, že nejde o pozemky zastavěné (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) a tyto nejsou ani součástí letištního areálu. Přitom kritizují i soudy učiněná skutková zjištění (hodnocení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků), kladou (jako dle jejich mínění dosud neřešenou) i otázku procesního práva týkající se „přípustnosti důkazu“ územním plánem města XY, „na jehož vytvoření měl tento účastník významný vliv“; míní, že v řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, označujíce napadený rozsudek za překvapivé rozhodnutí a namítajíce, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na doplnění znaleckých posudků, kdy mají za to, že tento postup nese znaky „opomenutého důkazu“. Opakují, že odvolacím soudem aprobované závěry soudu prvního stupně „nejsou ve shodě s důkazní situací“. Navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Česká republika – Státní pozemkový úřad rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té jeho části, jíž bylo vyhověno návrhu žalobců na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) k pozemkům (výroky I. a II., ve spojení s výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně).; přípustnost dovolání spatřuje tato dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně jde o otázku dovolacím soudem za daných okolností dosud neřešenou) týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, namítajíc, že vydané pozemky jsou součástí areálu letiště, s nímž tvoří nedělitelný celek a jejich vydání oprávněným osobám by bylo v kolizi s veřejným zájmem na zachování provozu letiště. Vytýká, že některé dříve odňaté pozemky již nemají povahu zemědělských nemovitostí a nelze je podrobit režimu zákona o půdě a vydat oprávněným osobám. Také tato dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku (a tedy vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení). V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), kdy žalobci jsou zastoupeni advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a za dovolatelku Českou republiku (stát) jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval jejich přípustností. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném prá