28 Cdo 1991/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1991/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1991/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1991.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 2997 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1991/2020-637 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců J. P., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 43, proti žalovanému K. H., narozenému dne XY, bytem v XY, s adresou pro doručování XY, zastoupenému JUDr. Markétou Havlasovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Topol 31, o zaplacení 110.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 222/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 Co 174/2019-608, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.018 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Volrábové, advokátky se sídlem v Plzni, Malá 43. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků výrokem I. rozsudku ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 Co 174/2019-608, potvrdil ve výrocích I. a III. (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 7. 2019, č. j. 22 C 222/2015-581, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 110.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 2. 2015 do zaplacení a povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Tachově náhradu nákladů řízení ve výši 3.565 Kč, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 226.873,58 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 14.414 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, odůvodněné tím, že v období od února do prosince 2014 poukázala ze svého účtu na účet žalovaného měsíčně částku 10.000 Kč bez relevantního právního důvodu, že pracovala ve společnostech ovládaných žalovaným, konkrétně i ve společnosti XY že na místní poměry disponovala mzdou ve výši 80.000 - 90.000 Kč měsíčně, přičemž v blíže neurčité době ji žalovaný oslovil, že pokud chce i nadále pracovat v jeho společnostech, bude mu posílat měsíčně částku 10.000 Kč a M. Š. částku 15.000 Kč, přičemž žalobkyně peníze posílala na účet obou ze strachu o ztrátu zaměstnání (žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podala i vůči M. Š. u Okresního soudu v Chrudimi). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal své tvrzení o tom, že žalobkyně mu částky 10.000 Kč měsíčně zasílala jakožto splátky půjčky ve výši 200.000 Kč, kterou jí poskytl na přelomu let 2011 a 2012 na základě ústní dohody, a shodně s ním uzavřel, že je-li mezi účastníky nesporné, že žalobkyně na účet žalobce zasílala částku 10.000 Kč po dobu 11 měsíců, bylo na žalovaném, aby prokázal existenci a obsah dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1167/99, sp. zn. 32 Odo 861/2001, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015 a sp. zn. 32 Cdo 5215/2017). Za správnou považoval odvolací soud rovněž aplikaci § 2997 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), (vylučující aplikaci § 2997 odst. 1 o. z.) na danou věc soudem prvního stupně z důvodu zneužití ekonomické závislosti žalobkyně na žalovaném, neboť i když žalovaný ve společnosti XY v době, kdy žalobkyně na jeho účet zasílala finanční částky, „formálně nevystupoval, tj. nevystupoval jako osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako člen statutárního orgánu nebo majitel společnosti“, bylo provedenými důkazy zcela jednoznačně prokázáno, že ve společnosti působil, „jeho působení bylo velmi silné, a zřejmé je to i již jen z té skutečnosti, že právě žalovaný měl v sídle společnosti hlavní kancelář a v jeho kanceláři se konaly porady“. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že v tomto rozsahu závisí na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: 1) otázky procesního práva „stran správnosti rozložení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v režimu dle zákona č. 89/2012 Sb. v této věci, tedy zdali na žalobci, pokud se domáhá vrácení určité částky po žalovaném, leží důkazní břemeno stran prokázání důvodu plnění, resp. bezdůvodnosti (nikoliv jen prokázání učiněné platební transakce) v režimu tohoto zákona“, a 2) otázky hmotného práva, „zdali lze dovozovat závislost (v kontextu se zneužitím závislosti dle § 2997 odst. 2 NOZ) u osoby, která není ani majitelem obchodního podílu či akcií, ani jednatelem korporace, vůči osobě, která je členem orgánu společnosti a působí v korporaci na významné pracovní pozici, kdy za obé je jí vypláceno finanční plnění (odměna za výkon funkce, mzda)?“. K otázce ad 1) dovolatel namítá, že judikatura, na níž odkázal odvolací soud, již není přiléhavá k právní úpravě bezdůvodného obohacení dle zákona č. 89/2012 Sb., což vyplývá z dikce § 2997 odst. 1 věty druhé tohoto zákona. Má za to, že povinnost tvrdit není ze strany žalobkyně splněna toliko tím, že bylo prokázáno, že žalovaný na svůj účet obdržel plnění, ale je třeba tvrdit i prokázat bezdůvodnost plnění (žalobkyně důvodnost zasílání plateb neprokázala, přestože si byla vědoma, že k plnění není povinna); pakliže tedy ze skutkových závěrů soudů i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že k plnění žalovanému nebyla dle jejího názoru povinna, musela si tak být vědoma toho, že nemá povinnost žalovanému plnit, a v takovém případě by pak soud musel na danou věc aplikovat § 2997 odst. 1 o. z. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jím bude změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Poukázala přitom též na to, že daný spor je co do své podstaty totožný se sporem, jež vedla proti M. Š. o vydání bezdůvodného obohacení, přičemž její žalobě bylo soudy nižších stupňů vyhověno, a dovolání M. Š.proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud odmítl usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2822/2018. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelem předestřená otázka ad 1) týkající se rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolacím soudem již byla řešena, a odvolací soud se p