28 Cdo 2128/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2128/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2128/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2128.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Započtení pohledávky Neplatnost právního úkonu Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 580 obč. zák. § 581 obč. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2128/2018-343 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. F., B., zastoupeného JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mahenova 303/16, proti žalovanému T. F., B., o 115.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 107/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2017, č. j. 49 Co 213/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 49 Co 213/2016-302, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 34 C 107/2006-256, uložil žalovanému zaplatit žalobci 43.985 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu na zaplacení dalších 71.015 Kč a zbývajícího příslušenství zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Mezi procesními stranami bylo nesporné, že spolu uzavřely nepojmenovanou smlouvu, na jejímž základě měl žalovaný vyplatit žalobci sumu 190.000 Kč coby jeho podíl z částky 1.200.000 Kč poukázané společností Jihomoravská energetika, a.s., na účet žalovaného. Co do obnosu 75.000 Kč žalovaný svou povinnost splnil, oproti zbývající pohledávce na uhrazení 115.000 Kč se pak pokusil jednostranně započíst [§ 580 a § 581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“)] několik svých nároků. Soud zápočet shledal převážně neplatným pro neurčitost (§ 37 obč. zák.), jelikož žalovaný namítal započtení více pohledávek, které ve svém součtu převyšovaly žalobou uplatněné právo, přičemž nebylo zřejmé, které ze započítávaných pohledávek mají zaniknout, a které nikoli. Řádně byl nicméně proveden zápočet pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním účastníky řízení spoluvlastněné nemovitosti žalobcem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (§ 451 obč. zák.) v době od 28. 2. 2007 do 31. 12. 2008. Žalobě proto vyhověl toliko v části, v níž jí uplatněná pohledávka nezanikla započtením. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 49 Co 213/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2018, č. j. 49 Co 213/2016-302, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobce i žalovaného ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci též 71.015 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Také odvolací soud vyzdvihl, že žalovaný namítl k započtení celý soubor pohledávek, jejichž celková výše převyšovala zbývající pohledávku žalobce, aniž by specifikoval rozsah, v němž ta která pohledávka uplatněná k započtení zaniká, pročež je daný právní úkon neurčitý, a tedy rovněž neplatný. Ke stejnému závěru lze dospět též ohledně další dvojice pohledávek v souhrnné výši 136.644 Kč, jež žalovaný uplatnil v rámci započtení. Právo žalobce tudíž mohlo zaniknout jen zápočtem pohledávky z bezdůvodného obohacení za období od února 2007 do prosince 2008; tato pohledávka však při uplatnění k započtení dne 27. 1. 2009 dosud nebyla splatná. Žalovaný se tutéž pohledávku pokusil znovu započíst dne 10. 3. 2016. V té době již byla splatnou, vyvolání účinků započtení tu však bránila skutečnost, že ke dni, kdy se tato pohledávka setkala s pohledávkou žalobce, byla již z větší části promlčenou (z menší pak zanikla splněním). Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž namítá, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s jeho procesní obranou spočívající v započtení vzájemných pohledávek proti pohledávce žalobce, a napadené rozhodnutí označuje za překvapivé. Dovolatel zdůrazňuje, že již 27. 1. 2009 uplatnil při jednání soudu první instance námitku započtení pohledávky ve výši 115.000 Kč z titulu výlučného užívání spoluvlastněného objektu žalobcem v letech 2007 a 2008, přičemž se jednalo o pohledávku způsobilou k započtení, jelikož tříletá promlčecí doba dosud neuplynula. Navzdory závaznému právnímu názoru vyslovenému odvolacím soudem v kasačním usnesení ze dne 6. 6. 2014 tuto námitku soud prvního stupně při opětovném rozhodování a následně ani odvolací soud při přezkumu prvoinstančního rozsudku ze dne 31. 3. 2016 nezohlednily. Dále je třeba vzít na zřetel, že při jednání konaném dne 12. 11. 2012 dovolatel z opatrnosti učinil další zápočet, a to ve výši 273.288 Kč (dvakrát 136.644 Kč). Ani k této obraně však soudy nepřihlížely a úkon započtení posoudily jako podle hmotného práva neplatný. Žalovaný přitom odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, dle níž je projev vůle možné shledat neplatným pro neurčitost, pouze pokud se nejasnosti nepodaří odstranit ani výkladem, což v dané situaci možné bylo. Žalobou uplatněná pohledávka tudíž zanikla, a soud ji neměl napadeným rozsudkem přiznat. Z těchto důvodů dovolatel Nejvyšší soud požádal, aby napadené rozhodnutí zrušil a žalobu v plném rozsahu zamítl. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž dovolacímu soudu navrhl, aby je částečně zamítl, dílem odmítl a co do části zpochybňující výrok III. napadeného rozsudku mu vyhověl, neboť výše nákladů řízení byla odvolacím soudem stanovena chybně (soud dle názoru žalobce mylně podhodnotil výši odměny za jeden úkon právní služby). Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a vybavenou právním vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel nicméně žádnou otázku odpovídající právě citovanému ustanovení nenastolil. Jde-li o námitku započtení uplatněnou žalovaným dne 27. 1. 2009, je třeba vyzdvihnout, že pro napadený rozsudek je v tomto směru nosný závěr, že ke zmíněnému dni nebyla započítávaná pohledávka dosud splatnou, jelikož její splatnost přivodilo až doručení žaloby, potažmo návrhu na změnu žaloby v řízení vedeném u Městského soudu pod sp. zn. 53 C 75/2007 (str. 7 napadeného rozsudku). Tuto kruciální úvahu žalovaný nijak nerozporuje, pročež jsou všechny zbývající argumenty vztahující se ke zmíněnému zápočtu bezpředmětné. Poukazuje-li dovolatel na to, že měl podle jeho mínění odvolací soud v kasačním usnesení ze dne 6. 6. 2014 naznačit odlišný závěr ohledně splatnosti předmětné pohledávky, postačí uvést, že i kdyby tomu tak bylo, účinná procesní úprava nebrání odvolacímu soudu změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž daný soud dříve vyslovené stanovisko odvolací instance nerespektoval (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2008, dále viz kupř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3433/2016, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 27 ICdo 111/2017). Dovolatelem akcentované promlčení důvodem neúspěchu námitky započtení vznesené dne 27. 1. 2009 nebylo a význam mělo toliko ve vztahu k zápočtu provedenému dne 10. 3. 2016. Na žádný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu v úsudku, dle něhož se pohledávka na vydání bezdůvodného obohacen