28 Cdo 2157/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2157/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2157/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2157.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozsudek pro uznání Překážka zahájeného řízení (litispendence) Dotčené předpisy:§ 153a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb. § 114b předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2157/2025-143 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: L. R., zastoupená Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 583/2, proti žalované: N.Z.nami s.r.o., IČO 06708439, se sídlem Ohrobec, Ořechová 309, zastoupená JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, o 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 213/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025, č. j. 21 Co 39/2025-83, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 21 Co 39/2025-83, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18 C 213/2024-34, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 340 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 14. 12. 2023 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda byly naplněny podmínky, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu § 114b a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy na výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nereagovala včas z důvodu, že vyčkávala doručení písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 103 Co 31/2024-359, jenž rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyhlášeném v souběžném řízení (vedeném pod sp. zn. 36 C 46/2023) o obdobném nároku (na vydání bezdůvodného obohacení) mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období, v němž byla žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022, ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2382/2021, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4332/2018. Poukazovala též na to, že projednání přítomného sporu vzhledem k souběžně probíhajícímu řízení bránila překážka litispendence. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018, ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011). 5. Usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. může být – jak vyplývá z § 114b odst. 2 o. s. ř. – vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením, které je vydáváno spolu s platebním rozkazem a které žalovanému, nebyla-li obě rozhodnutí pojata do jediné listiny, musí být s ním také doručeno společnou zásilkou, je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen „podmíněně“, tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Protože smyslem a účelem usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem (§ 174 odst. 2 o. s. ř.), aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu, dospěla soudní praxe již dříve k závěru, že vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. není při postupu podle § 114b odst. 2 o. s. ř. podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Uvádí-li se tedy v § 114b odst. 2 o. s. ř., že soud může vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v § 172 odst. 2 o. s. ř. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a judikaturu v nich citovanou. 6. Má-li se v řízení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, cit. výše, a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018). 7. Překážkou pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.