28 Cdo 2162/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2162/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2009 Spisová značka:28 Cdo 2162/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2162.2009.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2162/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. H., a 2. J. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Co 415/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 385/2006 (žalobců Ing. J. H. a J. H., zastoupených  advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 177.414,- Kč, s příslušenstvím, pro každého ze žalobců), takto: Dovolání dovolatelů se zamítají. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 11. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 6. 2008, č. j. 13 C 385/2006-61. Tímo rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo uloženo žalované zaplatit každému ze žalobců 177414,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Co 415/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 6. 2008, č. j. 13 C 385/2006-61, ve věci samé potvrzen; předcházel ještě výrok tohoto rozhodnutí, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby žalobců o částku 23.448,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212, § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.- Odvolací soud především uváděl, že nebyla připuštěna změna žaloby žalobců o zaplacení další části jistiny 23.444,- Kč, jakož i uplatnění změny spočívající v rozšíření žaloby o zaplacení příslušenství pohledávky za dobu podání žaloby do budoucna. Šlo totiž zejména co do příslušenství o nárok, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, tedy šlo o nově uplatněný nárok, který nebylo možné v odvolacím řízení uplatnit (§ 216 odst. 2 občanského soudního řádu). Ve věci samé poukazoval odvolací soud na to, že žalobci vůči žalované ČR – Ministerstvu financí požadovali náhradu za majetek, který byl jejich otcem zanechán na území Zakarpatské Ukrajiny, kterou celá rodina musela opustit 8. 11. 1938 v důsledku maďarské okupace. Žalobci uváděli, že jejich otec byl na území Zakarpatské Ukrajiny vlastníkem pozemku, dřevěné kolny a skladiště stavebních hmot, jakož i movitého majetku, vkladů, cenných papírů, peněžních pohledávek a neknihovních dluhů s uvedením věřitelů; otec žalobců F. H. dal českým orgánům přihlášku k odškodnění se soupisem zanechaného majetku o celkové ceně 168.601,65 Kč. V řízení o této právní věci bylo zjištěno, že Ministerstvo financí k žádosti žadatelů rozhodnutím ze 17. 2. 2005, č. j. 44/25570/2005, rozhodlo tak, že náhradu za majetek zanechaný otcem žalobců na území Zakarpatské Ukrajiny žalobcům nepřiznalo (rozhodnutí Ministerstva financí bylo nevyhověním rozkladu J. a J. H. proti němu potvrzeno rozhodnutím ministra financí). Rozhodnutí tu vycházelo zejména z ustanovení vyhlášky č. 159/1959 Úředního listu, v níž byla stanovena (v § 3) podmínka pro přiznání nároku na náhradu, že tato náhrada se poskytne za nemovitý majetek, který měli českoslovenští občané ke dni 29. 6. 1945 na Zakarpatské Ukrajině, pokud tento majetek měl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku. Žaloba žalobců proti uvedenému rozhodnutí ministra financí byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze z 31. 8. 2006, č. j. 7 Ca 161/2005-39. Ve své žalobě, podané pak v této právní věci (sp. zn. 13 C 385/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1) žalobci Ing. J. H. a J. H. k doložení svého žalobního nároku poukazovali na to, že Česká republika nedodržela povinnosti vyplývající ze Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině (vyhlášené pod č. 186/1946 Sb.). s výjimkou poskytnutí odškodnění několika poškozeným v celkové částce 13 milionů korun (což však bylo méně než 2% hodnoty toho, co zanechali poškození čs. občané na území bývalé Podkarpatské Rusi /nyní Zakarpatské Ukrajiny/). Podle názoru žalobců by měla být zrušena vyhláška č. 159/1959 Úředního listu, která poskytnutí náhrady nedůvodně omezuje, případně by měl být vydán zákon řešící nápravu majetkových křivd čs. občanů, kteří na bývalé Podkarpatské Rusi zanechali svůj majetek (žalobci mají za to, že návrh takového zákona je připravován k projednání i Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, ale „zatím není znám výsledek tohoto řešení“). Žalobci jsou přesvědčeni, že jimi uplatněný nárok na odškodnění za zanechanou nemovitost na Podkarpatské Rusi odpovídá mezistátní smlouvě (publikované pod č. 186/1946 Sb.), avšak toto odškodnění se žalobcům nedostalo vzhledem k omezení náhrad obsaženému ve vyhlášce č. 159/1959 Úředního listu. Z uvedených okolností pak odvolací soud dovozoval svůj výsledný právní závěr, že žalobci požadované přiznání náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině „je podle stávající právní úpravy vyloučeno“ (což uváděli i žalobci ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak na to odvolací soud poukazoval). Pokud žalobci tvrdili, že v Parlamentě ČR „probíhá zákonodárný proces, týkající se odškodnění za majetek zanechaný čs. občany v Zakarpatské Ukrajině“, lze přisvědčit tomu, že bude-li takto rozhodnuto o jakémkoli odškodnění tohoto druhu, pak teprve bude zákonný rámec pro odškodnění v takovém rozsahu, jaký tu dosud nebyl; žalobci uvažovaný podnět k případnému zrušení jen vyhlášky č. 159/1959 Úřadního listu (která obsahuje omezení náhrady na majetek, jenž měl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku) by sám o sobě neznamenal rozšíření možnosti odškodnění v případě zrušení této vyhlášky. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta, potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalované náklady v odvolacím řízení nevznikly. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům dne 25. 2. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 31. 3. 2009 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výroku označeném II., tj. v zamítavé části tohoto výroku) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelé uváděli, že otec žalobců F. H. splňoval podmínky k odškodnění za majetek zanechaný na bývalé Podkarpatské Rusi (nynější Zakarpatské Ukrajině); bývalou Podkarpatskou Rus musel F. H. opustit z důvodu maďarské okupace 8. 11. 1938; v souladu s vládním nařízením č. 8/1947 Sb. odevzdal u Ministerstva vnitra přihlášku k soupisu majetku zanechaného čs. občany v Zakarpatské Ukrajině. Odškodnění, které mělo být provedeno už v průběhu roku 1948, nebylo v této době uskutečněno a teprve dne 2. 9. 1960 byl F. H. vyrozuměn Ministerstvem financí – Ústředním likvidátorem peněžních ústavů a podniků, že se mu náhrada nepřiznává, protože „nemá jeho nemovitost povahu osobního vlastnictví nebo drobného soukromého vlastnictví“, jak tato podmínka je uvedena ve vyhlášce č. 159/1959 Úředního listu. F. H. ovšem kromě náhrady za nemovitost uplatňoval také náhradu za dřevěnou kolnu a skladiště stavebních hmot a také za movitý majetek, jakož i za vklady, cenné papíry, peněžní pohledávky a neknihovní dluhy, které byl nucen zanechat na podkarpatské Rusy. Nepřiznání nároku na odškodnění žalovanou ČR – Ministerstvem financí (s poukazem na vyhlášku č. 159/1959 Úředního listu) a také zamítavým rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 6. 2008 (č.