28 Cdo 2168/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2168/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2015 Spisová značka:28 Cdo 2168/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2168.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 458 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 7. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.8.2015 13.8.2015II.ÚS 2441/15 I.ÚS 2482/15doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D. JUDr. Ludvík Davidodmítnuto odmítnuto17.2.2016 19.11.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2168/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců 1) Mgr. O. J. a 2) Mgr. E. J., zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované H. F., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, PSČ 120 00, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 79/2007, o dovoláních žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co 411/2013-453, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Dovolání žalované se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: A. Předchozí průběh řízení Žalobci se žalobou podanou dne 31. 7. 2006 domáhali po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 357.000,- Kč s příslušenstvím, které mělo spočívat v užívání pozemků parcelní číslo 980/55 a 980/102, katastrální území P., obec P., zapsaných na listu vlastnictví 545 u Katastrálního úřadu pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a které jsou ve vlastnictví žalobců (dále též jen „pozemky“). Na těchto pozemcích je umístěna nemovitost ve vlastnictví žalované. O vlastnickém právu k pozemkům bylo rozhodnuto v přecházejícím řízení tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 23 C 364/2002-131, zamítl žalobu žalované H. F., která se v tomto řízení domáhala určení, že je vlastníkem pozemků. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, č. j. 17 Co 548/2005-161 (a následně dovolacím soudem usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2007, č. j. 30 Cdo 2441/2006-187, respektive odmítnutím ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesením Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 1452/07). Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu důvodný. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná pozemky užívá a že žádná smlouva mezi stranami nebyla ohledně těchto pozemků uzavřena. Současně soud prvního stupně neshledal důvodné námitky žalované, kterými zpochybňovala vlastnické právo žalobců k pozemkům a dospěl k závěru, že žalobci mají ve smyslu ustanovení § 456 obč. zák. právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102, potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, které vedlo k závěru, že žalobci platně nabyli předmětné pozemky na základě smlouvy uzavřené se správcem konkurzní podstaty úpadce J. S., Mgr. Henyšem, dne 22. dubna 2002. Poté, co bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 317/2009-147, zamítnuto dovolání žalované, se soud prvního stupně zabýval v dalším řízení pouze výší bezdůvodného obohacení za užívání pozemku. V průběhu tohoto řízení připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 2. října 2010, č. l. 10 C 79/2007-227, rozšíření žaloby co do žalovaného období, tj. do září 2010. Následně další návrhy na rozšíření žaloby za období od října 2010 do září 2012 a na zaplacení částky 463.080,- Kč za období do září 2010 soud prvního stupně z důvodu procesní ekonomie usnesením ze dne 11. března 2013, č. l. 10 C 79/2007-391 a 392, zamítl. Žalovaná celková výše bezdůvodného obohacení tak byla po celou dobu řízení stejná. Konkrétně předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení za období od května 2002 do září 2010 (to je 101 měsíců) ve výši 357.000,- Kč. O takto ustaveném nároku rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 10 C 79/2007-401 tak, že uložil žalované zaplatit žalobcům částku 357.000,- Kč s blíže určeným příslušenstvím (výrok I.), v části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Z důkazu znaleckým posudkem Ing. Milana Babického, soudního znalce z oboru ekonomiky a stavebnictví, vzal soud prvního stupně za prokázané, že obvyklá nájemní hodnota pozemků za žalované období (tedy od 1. května 2002 do 30. září 2010) odpovídá částce 1.064,873,- Kč. Soud neshledal důvodným argument žalované, že na nájem pozemků dopadala cenová regulace a proto není možné ve věci uplatnit tržní nájemné, neboť ta se dle právního posouzení soudu prvního stupně vztahovala pouze na nájem bytu. Nájmu jiných nemovitostí – například pozemků – se netýkala. Soud prvního stupně také nepřisvědčil kompenzační námitce žalované ve výši 412,425,- Kč, jež odpovídá částce, kterou – dle svých tvrzení – vynaložila na zhodnocení pozemků. Soud dovodil, že tento nárok doposud vzniknout nemohl, neboť nedošlo k vrácení předmětu držby vlastníkovi (§ 130 odst. 3 obč. zák.). Odmítl také přiznat žalované náhradu nutných nákladů, které na pozemek vynaložila dle § 458 odst. 3 obč. zák., neboť žalovaná nevydává předmět bezdůvodného obohacení, nýbrž částku odpovídající výši obvyklého nájemného. Soud prvního stupně však shledal částečně důvodnou námitku promlčení, nicméně pouze ve vztahu k následným rozšířením žaloby. Dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno za období od 1. května 2002 do 31. července 2004 a za období od 1. srpna 2006 do 15. ledna 2007. Promlčení části nároku soud promítl do výroku, kterým zamítl část požadovaného úrokového příslušenství. Co se jistiny týče, bylo soudem prvního stupně přiznáno bezdůvodné obohacení pouze za období od 1. srpna 2004 do 31. července 2006 a za období 16. ledna 2007 do 30. září 2010 (rozhodnutí uvádí jen do 31. 12. 2008). Celkem přiznaná částka činila žalovaných 357,000,- Kč, a to na základě výše obvyklého nájemného uvedeného ve znaleckém posudku, která však za tato období zřejmě přesahovala žalovanou částku. K odvolání žalobců i žalované změnil prvostupňové rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co 411/2013-453, tak, že žalované uložil zaplatit částku 200.072,- Kč s blíže určeným příslušenstvím a žalobu co do částky 156.928,- Kč s určeným příslušenstvím zamítl. Dále odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně části příslušenství (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud posoudil rozsah uplatňovaného nároku odlišně od soudu prvního stupně, neboť dovodil, že žalobci požadovali za celé žalované období měsíčně vždy stejnou částku. Po výše uvedených změnách žaloby to konkrétně znamená, že při nezměněné celkové výši požadovaného plnění 357.000,- Kč za období od 1. května 2002 do 30. září 2010 (celkem tedy 101 měsíců), se žalobci domáhali reálně po žalované pouze částky 3.534,65,- Kč měsíčně, a z takto vymezeného rozsahu nároku ve svých dalších úvahách odvolací soud vycházel. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud dále k závěru, že v důsledku promlčení nemůže být přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. května 2002 do 31. července 2004 a období od 1. srpna 2006 do 15. ledna 2007. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením prvostupňového soudu v otázce určení výše obvyklého nájemného pozemků, neboť dospěl k závěru, že předmětné pozemky neslouží k podnikání a svým charakterem spadaly pod režim regulace cen ve smyslu § 3 a 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a stanovení maximální výše nájemného se proto odvíjí od příslušného Výměru Ministerstva financí za rok 2004 a až 2010. Odvolací soud odkázal také na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2578/98, 30 Cdo 5484/2007, 28 Cdo 2777/2009 či dále 28 Cdo 1332/2012 a 28 Cdo 319/2012), z níž dovodil, že: „bylo-li nájemné v posuzovaném období regulováno cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omeze