28 Cdo 2214/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2214/2025-961 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. S., b) Š. N., c) I. H., d) L. V., e) J. V., f) J. V., a g) V. S., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 43 C 45/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2024, č. j. 13 Co 169/2023-905, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2025, č. j. 13 Co 169/2023-944, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku celkem 7 973,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta JUDr. Martina Purkyta. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 6. 2023, č. j. 43 C 45/2022-767, potvrzen v odvoláním napadeném výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci (oprávněnými osobami, nabývajícími) smlouvu o převodu tam blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I), změněn ve výroku II o náhradě nákladů řízení (výrok II), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III až IX). 2. Rozhodnuto bylo o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobců coby oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), a že odňaté (pro zákonnou překážku nevydané) pozemky jest ocenit – na základě znalkyní podaného posudku – podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 cit. vyhlášky). Podle soudy současně přijatého závěru žalobcům přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši uplatněného (neuspokojeného) restitučního nároku. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dovolatelka). V dovolání uplatnila konkrétní hlediska přípustnosti ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod ohlásila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněné osoby mohou domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétních pozemků. Dovolatelka vytýká, že žalobci při uplatňování nároku nebyli dostatečně aktivní, a že s žádostí o přecenění nároku přišli se značným časovým odstupem, aniž výši nároků dříve kvalifikovaně zpochybňovali. Za nesprávný tak považuje i odvolacím soudem přijatý závěr, že její postup při uspokojování předmětných restitučních nároků lze kvalifikovat jako liknavý a svévolný, majíc zato, že skutečnosti odůvodňující takovou konkluzi nebyly v přítomné věci prokázány. Kritizuje i soudy učiněný závěr o stavební povaze oprávněným osobám nevydaných (odňatých) pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady, jsouc přesvědčena, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež v době odnětí nebyly přímo určeny k zastavění a k jejichž zastavění (závodištěm ve Velké Chuchli) došlo až s jistým časovým odstupem. Ocenění pozemků má za nesprávné i proto, že do něj nebyly promítnuty cenové srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. 4. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. 5. Přípustnost dovolání nezakládá § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek). 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). 10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020). 11. S výše rekapitulovanými závěry ustálené rozhodovací praxe právní posouzení věci odvolacím soudem v přítomné věci v kolizi není a hodnotící úvaha – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobců stojí svévole a liknavost žalované – není zjištěným okolnostem nepřiměřená. V tomto směru lze akcentovat učiněná zjištění o aktivitě žalobců, zahrnující jak opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhrad