28 Cdo 2233/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2233/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2233/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2233.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Stavba Součást věci Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 229/1991Sb. § 120 obč. zák. § 11 odst. 1 písm. f) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2233/2021-451 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) F. D., narozeného XY, bytem v XY, a b) L. D., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, za účasti Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, identifikační číslo osoby: 000 16 918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 42/2016, o dovolání účastníka Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 12. 2020, č. j. 22 Co 290/2019-401, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 4. 2019, č. j. 11 C 42/2016-277, v odvoláním napadených výrocích I, II a III, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobce a) a žalobce b) jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ideální poloviny) zemědělských staveb bez čísla popisného a čísla evidenčního, stojících na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY u XY (výrok I), čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 8. 12. 2015, č. j. SPU 457101/2015/544102/Sá (výrok II), a že účastník je povinen nahradit žalobcům určené náklady řízení (výrok III); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami (dle § 4 odst. 2 písm. c/, odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jejichž předchůdci byli vlastníky předmětných zemědělských nemovitostí, které přešly na stát v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1990) darováním učiněným v tísni (§ 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 229/1991 Sb.); povinnou osobu je další účastník řízení coby právní nástupce osoby, jež předmětné nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.). V tomto směru odvolací soud vycházel i z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 5. 2008, č. j. 4 C 148/2005-102, jímž bylo v poměru mezi těmito účastníky rozhodnuto o žalobci uplatněnému nároku na určení oprávněné osoby (dle § 4a zákona č. 229/1991 Sb.) ve vztahu k předmětným zemědělských stavbám (označeným jako jedna polovina kravína a kůlny na přídělové stavební parcele XY v k. ú. XY). Případné další dispozice s předmětnými nemovitosti měly soudy za neplatné (dle § 5 odst. 3 cit. zákona). Za neopodstatněnou považovaly i námitku promlčení žalobci uplatněného restitučního nároku. Na podkladě učiněných zjištění (prokázaných skutečností o samostatných základech, svislých konstrukcích a střešních krovech každé z předmětných staveb) uzavřely, že žalobci identifikované objekty jsou způsobilým předmětem vydání dle zákona č. 229/1991 Sb. jako samostatné nemovité věci, bez zřetele na jejich stav evidenční. Zjištěny nebyly ani překážky (ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), jež by bránily vydání předmětných nemovitostí oprávněným osobám, o jejichž vlastnictví soud rozhodl dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a nahradil tím rozhodnutí pozemkového úřadu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, jako účastník řízení (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „hmotného či procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že při posouzení otázky pasivní věcné legitimace (připínající se k osobě povinné) odvolací soud nepřihlédl k účastníkem uplatněným námitkám, jež má dovolatel za důvodné; při řešení otázky „neidentifikovatelnosti“ staveb nesprávně odmítl analogickou aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. (nemožnost identifikace staveb z důvodu nedokončeného přídělového řízení) a posouzení, jsou-li žalobci požadované objekty stavbami coby samostatnými nemovitostmi, založil na úvaze zjevně nepřiměřené (dle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99), jež neodpovídá skutečnému stavu. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak]. Napadené rozhodnutí reflektuje rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), kladoucí při výkladu restitučních předpisů akcent na jimi sledovaný účel, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, kdy přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008; nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48). Podle konstantní rozhodovací praxe výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech (jež řeší vztahy majetkoprávní, tedy svou povahou občanskoprávní), nelze mechanicky podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích (např. práva stavebního); srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, pod č. 96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007). Východiskem pro řešení problematiky součásti nebo příslušenství nemovitostí je pojetí či vymezení pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001). Podle ustálené rozhodovací praxe je pak pro účely občanského práva pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklost