28 Cdo 2264/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2264/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 10. 2020 Spisová značka:28 Cdo 2264/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2264.2020.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Propadnutí věci Započtení pohledávky Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 41 předpisu č. 219/2000Sb. § 42 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2264/2020-280 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným: 1) V. S., nar. XY, a 2) M. S., nar. XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 767/8, o zaplacení 213 234 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 411/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 30. října 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 30. října 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. května 2018, č. j. 35 C 411/2017-152, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 5. 2018, č. j. 35 C 411/2017-152, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 213 234 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se vůči žalovaným domáhal zaplacení částky 213 234 Kč s příslušenstvím, tvrdě, že v době od 4. 12. 2014 do 30. 6. 2017 užívali bez jakéhokoliv právního důvodu nemovitosti, jejichž je spoluvlastníkem (stavební parcela č. XY, jejíž součástí je bytový dům čp. XY, část obce XY, a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvou o nájmu nemovitostí a věcí movitých uzavřenou dne 3. 2. 2011 pronajímatelé P. a L. S. (každý vlastník jedné ideální poloviny pronajímaných nemovitostí) přenechali výše označené nemovitosti žalovaným do užívání na dobu určitou do 1. 2. 2041 za nájemné 13 000 Kč měsíčně (nájemné mělo být umořováno formou započítávání vzájemné pohledávky žalovaných za pronajímateli z titulu dosud neuhrazené kupní ceny za předmětné nemovitosti). Na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, sp. zn. 43 T 2/2014, jenž nabyl právní moci dne 4. 12. 2014, byl následně pronajímateli L. S. uložen trest propadnutí majetku, v jehož důsledku jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti jedné ideální poloviny nabyl žalující stát. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že žalující stát, nabyvší jednu ideální polovinu nemovitostí na základě uloženého trestu propadnutí majetku, se zřetelem k ustanovením §§ 13 a 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, nevstoupil do právního postavení předchozího vlastníka, coby pronajímatele předmětných nemovitostí, pročež žalovaní ve vztahu k němu užívali nemovitosti nadále bez jakéhokoliv právního důvodu, a jsou tak povinni poskytnout mu za bezdůvodné obohacení vzniklé v uplatňovaném období odpovídající peněžitou náhradu (§§ 2991 a 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „o. z.“). K námitce započtení vznášené žalovanými pak dovodil, že ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. vylučuje jednostranné započtení vzájemné pohledávky vůči pohledávce státu. Žalobě o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí bez právního důvodu za dobu od 4. 12. 2014 do 30. 6. 2017 proto ve shodě se soudem prvního stupně v celém rozsahu vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Měli za to, že odvolací soud otázku, zda žalující stát, nabyvší spoluvlastnický podíl k nemovitostem v důsledku uložení trestu propadnutí majetku, vstoupil do právního postavení pronajímatele nemovitostí či nikoliv, vyřešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017. Namítali rovněž, odkazujíce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, že v posuzovaném případě nejsou k vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimováni uživatelé nemovitostí, nýbrž spoluvlastník, jenž jim nemovitosti nad rámec oprávnění plynoucích z velikosti jeho spoluvlastnického podílu přenechal k užívání. Konečně vytýkali, že závěr odvolacího soudu o nezapočitatelnosti jejich vzájemné pohledávky na náhradu nákladů na správu a údržbu nemovitostí vůči pohledávce uplatňované státem odporuje konkluzím plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné anebo zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalovanými) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda žalující stát, nabyvší spoluvlastnický podíl k nemovitostem v důsledku uložení trestu propadnutí majetku, vstoupil do právního postavení pronajímatele nemovitostí či nikoliv, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích této dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 2221 o. z., jímž se za užití ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. s účinností od 1. 1. 2014 řídí i posuzovaný nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou dne 3. 2. 2011, změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka (odst. 1). Převedl-li pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví. To neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních věděl (odst. 2). Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2016, pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán. Při výkladu ustanovení § 2221 o. z. se Nejvyšší soud v obecné rovině hlásí k závěrům, jež formuloval v souvislosti s interpretací obsahově obdobného ustanovení § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018). Vyplývá z nich, že