28 Cdo 2328/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2328/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 4. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2328/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2328.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Pozemní komunikace Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 19 předpisu č. 13/1997Sb. § 34 předpisu č. 128/2000Sb. § 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2328/2017-218 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) I. K., P., b) KR-METAL, s. r. o., IČO: 27098109, se sídlem v Příbrami, Třebská 465, c) I. R., V., d) H. U., P., e) J. P., P., a f) R. M., P., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému: město Příbram, IČO: 00243132, se sídlem v Příbrami, Tyršova 108, zastoupené Mgr. Markem Černým, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky 527 731 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 9/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 27 Co 542/2016-162, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 27 Co 542/2016-162, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2016, č. j. 9 C 9/2016-119, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 75 021 Kč, žalobkyni b) částku 162 355 Kč, žalobci c) částku 52 257 Kč, žalobkyni d) částku 52 257 Kč, žalobci e) částku 67 863 Kč a žalobci f) částku 48 964 Kč (vše výrokem I rozsudku); ve zbylém rozsahu (co do celkem požadovaných 527 731 Kč) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že v době rozhodné z hlediska uplatňovaného práva, tj. od 1. 10. 2013 do 30. 11. 2015, byli žalobci – každý v rozsahu vymezených podílů – podílovými spoluvlastníky pozemků p. č., p. č., kdy na takto identifikovaných pozemcích žalovaný provozoval placené veřejné parkoviště určené ke stání motorových vozidel, představující místní komunikaci v jeho vlastnictví (§ 12 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), a to aniž by mu k užívání takto zastavěných pozemků ve vlastnictví žalobců svědčil právní titul. Při právním posouzení věci soud prvního stupně proto uzavřel, že užíváním pozemků vzniká žalovanému na úkor žalobců bezdůvodné obohacení [dílem dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), jde-li o dobu do 31. 12. 2013, resp. od 1. 1. 2014 dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.)], přičemž jeho vznik není eliminován ani ustanovením § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (stanovícím režim obecného užívání pozemních komunikací). Přitom soud prvního stupně poukázal i na výsledky dříve vedeného řízení o vydání bezdůvodného obohacení za předcházející období (vedené u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 132/2013), v němž žalovaný co do základu uznal nárok žalobců, a připomněl i předběžnou dohodu účastníků z roku 2009, v níž tito projevili vůli uzavřít smlouvu o rozdělení výnosu ze žalovaným zpoplatněného parkování. Právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobců v době od 1. 10. 2013 do 10. 1. 2014, shledal soud prvního stupně promlčeným (uplatnili-li právo u soudu žalobci až žalobou ze dne 11. 1. 2016, tj. po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, což namítl žalovaný; § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.). Ve zbylém rozsahu žalobě o vydání bezdůvodného obohacení vyhověl, odkazuje přitom na ustanovení § 2991 odst. 1 a 2, § 2999 odst. 1 o. z. a opíraje se o závěry znaleckého posudku o určení výše obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase (152 Kč/m2/rok). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2017, č. j. 27 Co 542/2016-162, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že se i v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II a III). Uzavřel, že předmětné parkoviště zbudované na pozemcích žalobců představuje místní komunikaci (dle § 6 odst. 1, § 12 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), jež může být za určitých okolností samostatnou věcí – stavbou v občanskoprávním smyslu (§ 119 odst. 2 obč. zák.; § 489 a 498 odst. 1 o. z.). Současně dovodil, že předmětné pozemky představují veřejné prostranství (dle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), kdy vlastníku pozemků v zásadě přísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení, děje-li se tak bez právního důvodu. Jde ovšem o veřejné prostranství „svého druhu“, nachází-li se na pozemcích místní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; proto podle odvolacího soudu na předmětné pozemky dopadá institut tzv. obecného užívání pozemních komunikací, jež je bezúplatné (§ 19 zákon č. 13/1997 Sb.) a žalovanému tudíž bezdůvodné obohacení užíváním pozemků jako parkoviště nevzniká. Přitom odvolací soud argumentuje i případy obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace, neshledávaje důvody k jinému přístupu v případě pozemků zastavěných místní komunikací. Závěr, že žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, nemůže podle odvolacího soudu zvrátit ani zjištění o zpoplatněném parkování na dané místní komunikaci obcí ve smyslu § 23 zákona č. 13/1997 Sb., jelikož zpoplatnění užívání komunikace není projevem zájmu obce jako vlastníka komunikace na braní užitků z věci, nýbrž je motivováno zájmem na organizování dopravy na území obce, čímž nikterak nevybočuje z mezí obecného užívání ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb. Konečně odvolací soud poukázal i na skutečnost, že předmětné pozemky sloužily komunikační potřebě již před tím, než k nim žalobci nabyli vlastnické právo. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Rozsudek jím napadli v jeho celém rozsahu, kdy přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení relevantní otázky, přísluší-li vlastníku pozemku náhrada za zřízení a provozování placeného parkoviště na jeho pozemku, jež je místní komunikací, a děje-li se tak bez občanskoprávního titulu. Posouzení této otázky hmotného práva odvolacím soudem považují dovolatelé za nesprávné, uplatňujíce tak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Za nepřípadnou v tomto směru mají argumentaci dovolacího soudu institutem obecného užívání pozemních komunikací dle ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb., kdy poukazují i na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení, není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, byť jen zčásti zahrnující pozemky ve vlastnictví jiné osoby. Kritizují i závěr odvolacího soudu o tom, že parkoviště na předmětných pozemcích je samostatnou věcí, v kterémžto směru namítají, že jde toliko o úpravu a zpracování povrchu pozemku, pročež i v takovém případě na straně žalovaného, jakožto výlučného uživatele předmětných pozemků, vzniká bezdůvodné obohacení. Konečně poukazují i na skutečnost, že žalovaný v jiném řízení týkajícím se stejného nároku za jiné časové období uznal základ takto uplatňovaného nároku, resp. učinil rozhodné skutečnosti nespornými, což by dle jejich názoru mělo mít důsledky i v této projednávané věci. Ze všech těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v jím podaném vyjádření k dovolání označil napadený rozsudek za správný, zastávaje názor, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, eventuelně zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve spojení s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský