28 Cdo 2357/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2357/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 11. 2016 Spisová značka:28 Cdo 2357/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2357.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. předpisu č. 131/2000Sb. předpisu č. 565/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 1. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2357/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 215.815 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 190/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 20 Co 318/2014-187, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 20 Co 318/2014-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 27 C 190/2013-42, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 433.755 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud v souladu s žalobními tvrzeními shledal žalovaného povinného k vydání bezdůvodného obohacení, jehož se mu dostalo užíváním pozemku parc. č. 2031/131 v k. ú. Ch., obec P., vlastněného žalobcem. Na předmětném pozemku je umístěno veřejné parkoviště, které je v souladu s § 12 odst. 4 a § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástí místní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Toto parkoviště, jež je samostatnou věcí a způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, přitom brání užívání pozemku v celé jeho ploše. S přihlédnutím ke zmíněné skutečnosti i judikaturou zastávanému názoru, dle nějž v případě v občanskoprávní rovině neupraveného obecného užívání pozemku vlastnicky náležícího třetí osobě dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně příslušné obce, soud shledal opodstatněným požadavek žalobce na zaplacení obnosu odpovídajícího rozloze pozemku i cenové regulaci nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 20 Co 318/2014-110, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vzpomněl svých dřívějších rozhodnutí vydaných v obdobných sporech, v nichž vyhověl požadavku žalobce na náhradu za bezesmluvní užívání jeho pozemků žalovaným, jenž je v souladu s § 12 odst. 4 a § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místních komunikací, jež se na těchto pozemcích nacházejí a vylučují žalobce z jejich užívání. Tento názor má odraz v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž obec vlastnící pozemní komunikaci jako samostatný předmět právních vztahů na cizím pozemku nabývá majetkový prospěch na úkor vlastníka pozemku. Rovněž by bylo možno uvažovat o tom, že umístění komunikace na části pozemku brání užívání celé jeho plochy. Do nazírání na řešenou problematiku ovšem zasáhl nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Tímto rozhodnutím bylo v rámci úvah vyslovených jako obiter dictum konstatováno, že není přijatelné, aby samosprávný subjekt měl platit individuálnímu vlastníku za užívání jeho pozemku pro veřejně prospěšné účely, a že vlastník pozemku proto nemá vůči takovému subjektu nárok na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na předestřený názor Ústavního soudu je tedy třeba uzavřít, že nárok žalobce postrádá právní podklad, pročež nelze než změnit prvostupňové rozhodnutí a žalobu zamítnout. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok na podkladě dlouhodobé konstantní judikatury, jež doznala zásadní změny teprve v průběhu řízení, pročež je namístě žalovanému v souladu s § 150 o. s. ř. upřít právo na náhradu nákladů řízení. Na základě dovolání žalobce i žalovaného se rozhodnutím odvolacího soudu zabýval Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo 332/2015-172, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. K tomuto kroku jej vedl názor, že tezemi vyslovenými toliko v rámci obiter dicta nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebyly překonány závěry dosavadní rozhodovací praxe prospívající úsudku o vzniku bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku osoby rozdílné od vlastníka komunikace. Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí výlučně na myšlence o nezbytnosti transponovat úvahy vyřčené v rámci onoho obiter dicta do kontextu projednávané věci, nemůže jeho rozsudek obstát jako správný. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co 318/2014-187, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 20 Co 318/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 217.940 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ohledně částky 215.815 Kč s příslušenstvím změnou téhož výroku rozhodnutí obvodního soudu žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Odvolací soud shledal, že nachází-li se na části pozemku žalobce parkoviště představující součást místní komunikace, vzniká tímto bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, kterýžto jej jakožto vlastník předmětné stavby ve smyslu § 9 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. využívá k jejímu umístnění. Jelikož však takřka polovinu daného pozemku pokrývá veřejná zeleň, přičemž tento způsob využití je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přínosem nikoli pro žalovaného, ale pro příslušnou městskou část, nelze žalovaného mít za pasivně věcně legitimovaného co do plné výše žalovaného nároku, ale toliko co do rozsahu odpovídajícího (při zohlednění tržních cen) regulovanému nájemnému za užívání parkovištěm zastavěné plochy. Odvolací soud tudíž potvrdil rozhodnutí soudu první instance jen částečně, ve zbytku pak přistoupil k jeho změně a zamítnutí žaloby. Proti rozsudku (výslovně výroku II.) odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž je přesvědčen o jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. i důvodnosti dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se totiž, že otázku pasivní věcné legitimace ve sporu o bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku jako veřejného prostranství odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a současně poukazuje na to, že dovolací soud tuto otázku posuzuje rozdílně. Od závěrů odvolacího soudu odchylný přístup k této problematice je dle něj patrný například z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13, či ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11. V judikatuře Nejvyššího soudu pak pro dovození pasivní věcné legitimace na straně žalovaného hovoří například rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1265/2011 či sp. zn. 28 Cdo 1425/2012. Dovolatel míní, že u hlavního města Prahy by neměl být zastáván odlišný přístup než v případě jiných statutárních měst, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 561/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, v nichž byla v typově obdobných sporech dovozena pasivní věcná legitimace města Brna, taktéž členěného na městské části. Na povinnost obce vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku jako veřejného prostranství lze usuzovat též z nedílného právního a společenského celku obce ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, jakož i z pravomoci obce vybírat místní poplatky za užívání veřejného prostranství dle § 1, § 4 a § 14 téhož zákona. Důvody pro dovození pasivní věcné legitimace žalovaného dovolatel spatřuje též v převažujícím užívání prostranství obyvateli obce a jejich návštěvami, plné právní subjektivitě hlavního města Prahy, toliko omezeném právním postavení městských částí, rozpočtové propojenosti hlavního města a jeho částí i prostřednictvím dotací a „prioritním vlastnictví prostředků hlavního města Prahy ve správě městských částí.“ Dovolatel zastává názor, že jeho náhledu prospívají též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4587/2007 a sp. zn. 22 Cdo 2367/2003 zaobírající se otázkou postavení městských částí hlavního města Prahy při uzavírání smluv o převodu vlastnického práva. Dle žalobce se v dané věci prosadí rovněž závěry vyřčené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25.