28 Cdo 2361/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2361/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2019 Spisová značka:28 Cdo 2361/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2361.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Přechod majetku státu na obce Byt Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 3 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 59 odst. 1 předpisu č. 41/1964Sb. ve znění do 31.12.1991 § 62 předpisu č. 41/1964Sb. ve znění do 31.12.1991 § 63 odst. 1 předpisu č. 41/1964Sb. ve znění do 31.12.1991 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 2. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 404/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2361/2019-505USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované 1) Fio bance, a.s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, IČ 618 58 374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, a proti žalované 2) DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci, se sídlem v Bělé nad Radbuzou, Dlouhá 129, IČ 271 81 286, zaniklé bez právního nástupce ke dni 17. 10. 2017, o zaplacení 151.149.281 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 79/2010, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2017, č. j. 3 Cmo 222/2016-434, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 127.146,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-206, zamítl žalobu o zaplacení částky 151.149.281 Kč s příslušenstvím proti žalované 1), žalované 2) uložil povinnost žalobci tuto částku s příslušenstvím zaplatit (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně zjistil, že v konkursu na majetek Místního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K 75/99, došlo ke zpeněžení budovy č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 v k. ú. Chodov za částku 151.200.000 Kč, jež byla do konkursní podstaty úpadce sepsána neoprávněně, neboť jejím vlastníkem byl žalobce. Ke zpeněžení budovy došlo v době, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159, potvrzené rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, o zamítnutí žaloby žalobce hl. m. Prahy na vyloučení označené budovy z konkursní podstaty úpadce, byť odvolací soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že jde o obytný dům a že vlastnické právo k němu přešlo na žalobce podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008, rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně vyloučení tohoto domu z konkursní podstaty úpadce zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v důsledku naplnění podmínek uvedených v § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo k označené budově na žalobce a že k uvedenému dni zaniklo právo úpadce s budovou hospodařit, neboť tato nemovitost přestala splňovat podmínku „státního vlastnictví“. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 13 Cmo 44/2007, bylo zastaveno odvolací řízení z důvodu zrušení konkursu na majetek úpadce, k čemuž došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 80 K 75/99, pravomocným dne 21. 4. 2009. Právní předchůdkyně žalované 1) - Fio družstevní záložna vystupovala v konkursním řízení jako věřitel, ještě před rozdělením výtěžku zpeněžení konkursní podstaty však svou pohledávku za úpadcem postoupila na žalovanou 2), o čemž byl konkursní správce informován. Jelikož nicméně byla uzavřena dohoda, dle níž měla právní předchůdkyně žalované 1) i nadále vlastním jménem zmíněnou pohledávku vymáhat na účet žalované 2), nebylo navrženo, aby do konkursního řízení vstoupila nabyvatelka pohledávky. Výtěžek z prodeje nemovitosti byl pak vyplacen na účet žalované 2), který správci konkursní podstaty coby platební místo sdělila právní předchůdkyně žalované 1). Soud uzavřel, že žalovaná 2) je vůči žalobci, jemuž ke zpeněženému majetku tzv. svědčilo lepší právo, pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to ve výši žalované částky se zákonným úrokem z prodlení od 28. 5. 2010 do zaplacení, která odpovídá procentnímu podílu právní předchůdkyně žalované 1) na výtěžku zpeněžení předmětné budovy. Naopak na straně žalované 1) pasivní věcná legitimace dána není, ve vztahu k ní tudíž musela být žaloba zamítnuta. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., napadených odvoláním žalobce, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení [řízení o odvolání žalované 2) proti výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 Cm 79/2010-253]. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl pro posouzení uplatněného nároku dostatek skutkových zjištění a že na základě provedeného dokazování učinil správný právní závěr, že žalobci svědčí „lepší právo“ k výtěžku zpeněžení předmětné budovy než věřiteli v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce, vytkl mu však, že připustil, aby petit žaloby zněl na uložení platební povinnosti žalované 1) nebo žalované 2), poněvadž tato formulace v obecné rovině naznačuje alternativní vymezení okruhu účastníků, jež je v občanském soudním řízení nemyslitelné. Za daných okolností bylo nicméně možné vycházet z toho, že žalobce mínil uplatnit svůj nárok proti oběma žalovaným, kteří mají postavení samostatných společníků v rozepři. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1) shledal nesprávným, jelikož účastnicí konkursu byla právní předchůdkyně žalované 1), ve vztahu k níž bylo konkursním soudem rozhodnuto o uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Na jaký účet (platební místo) bylo plnění poukázáno a zda žalovaná 1) byla ke dni vydání rozvrhového usnesení z hmotně právního hlediska nositelkou přihlášené pohledávky, označil odvolací soud za nerozhodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nemohl obstát jako správný. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, neboť dospěl k následujícím závěrům: […] „došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel jednající coby konkursní věřitel. Naznačený závěr nemůže ve světle konstantní rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 55/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010) nikterak zvrátit ani to, že postupitel v konkursním řízení požádal o výplatu jemu připadnuvší části výtěžku na bankovní účet postupníka, neboť určení platebního místa je v tomto kontextu skutečností zcela nahodilou, nezpůsobilou ovlivnit utvoření závazku z bezdůvodného obohacení mezi osobou, jíž měl podle hmotného práva připadnout výtěžek zpeněžení dotčené nemovitosti, a subjektem, kterému bylo sporné plnění fakticky vyplaceno jakožto konkursnímu věřiteli“. Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Cm 779/2010-358, tak, že žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 151.149.281 Kč se specifikovaným příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku „s tím, že povinnost k plnění žalované 1) zaniká v rozsahu plnění žalované 2) DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci, dle rozsudku č. j. 2 Cm 79/2010-193