28 Cdo 2738/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2738/2025-138 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. A., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalované V. F., zastoupené Mgr. Jiřím Neshybou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Křížová 111/2, o zaplacení 1 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 121 C 25/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, ze dne 16. 4. 2025, č. j. 54 Co 23/2025-95, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Neshyby, advokáta se sídlem v Jihlavě, Křížová 111/2. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2024, č. j. 121 C 25/2023-66, potvrzen v meritorním výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 850 000 Kč (výrok I), změněn ve výroku II jen co do výše nákladů řízení, které je žalobce povinen nahradit žalované (výrok II), a k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 2. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen „dovolatel“). Co do přípustnosti dovolání má za to, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určující otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, co do důvodu ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěrům odvolacího soudu (o tom, že na straně žalované nevzniklo žalobou popisovaným způsobem bezdůvodné obohacení, které by žalovaná byla povinna žalobci vydat; § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) oponuje žalobce tím, že mezi účastníky byla za jejich společného soužití uzavřena dohoda coby důvod realizovaných investic (za účelem nákupu nemovitostí, kdy výnosy z nich měly sloužit k zabezpečení žalované a jejich dětí), jež odpadla v důsledku ukončení jejich společného soužití; k tomu poukazuje i na konkluze ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení. Oběma soudům vytýká, že dohodu účastníků posoudily jako darovací smlouvu a poskytnuté plnění současně kvalifikovaly jako plnění nedluhu s vyloučením povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. Současně namítá, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy a že vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Kritizuje i procesní postup prvostupňového soudu, aprobovaný i soudem odvolacím, jenž věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti a neposkytl mu patřičné poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání; v tom spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc jeho odmítnutí. 4. V replice k podanému vyjádření a v jejím doplnění žalobce i s použitím další argumentace setrval na dovoláním vymezeném důvodu a učiněném návrhu a vyjádřil nesouhlas se stanoviskem žalované. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je také plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 1 o. z.), jež míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně v důsledku další právní skutečnosti ztratil své právní účinky (odpadl). Po odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, či ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021, vydané v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jejichž závěry jsou uplatnitelné i v poměrech právní úpravy § 2991 a násl. o. z.; k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020). 10. Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019). Jinými slovy řečeno, argumentace zpochybňující závěr, že účastník neunesl břemeno důkazní, nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 11. Právě takovou argumentaci, nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, představují tvrzení žalobce, že účastníky byla uzavřena dohoda coby titul plnění a že později odpadla, ježto jejím prostřednictvím se dovolatel snaží zpochybnit odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (o absenci vzniku bezdůvodného obohacení), kdy v rámci své argumentace vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (jenž nemá tvrzení o dohodě účastníků coby titulu plnění, potažmo jejím odpadnutí za prokázanou, stejně tak jako poskytnutí dalšího peněžního obnosu žalované v částce 600 000 Kč). 12. Za daného skutkového stavu se pak rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani konkluzím rozhodovací praxe dovolacího soudu, shrnutým v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020 (či dalším v něm citovaným rozhodnutím), jež předpokládají jiná, oproti nyní posuzované věci odlišná skutková zjištění (investice do majetku druhého na základě dohody partnerů podmíněné společným soužitím a bydlením, jež by odpadla zánikem soužití). 13. Ovšem ani výtky dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil titul plnění jako darovací smlouvu a současně na věc aplikoval i ustanovení § 2992 a § 2997 odst. 2, větu druhou o. z., nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na otázkách spojených s výkladem a aplikací těchto ustanovení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné při založeno není (odvolací soud se aplikací citovaných ustanovení nezabýval již proto, že žalobu neměl za důvodnou pro dílem nedostatečná a dílem neprokázaná tvrzení, jež neumožňovala posoudit uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení) a tedy ani z pohledu § 237 o. s. ř. na jejich řešení nezávisí. Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovol