28 Cdo 2756/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2756/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2756/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2756.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.06.2025IV.ÚS 1769/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost15. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2756/2024-506 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Biskupství českobudějovické, identifikační číslo osoby 004 45 118, se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská 132/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované: Mateřská škola, základní škola a střední škola pro sluchově postižené, České Budějovice, Riegrova 1, identifikační číslo osoby 600 75 961, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 1812/1, zastoupená JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 104/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 510/2024-476, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36. Poučení: 1. V přítomné věci se žalobce domáhá, aby soud nahradil projev vůle žalované podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, nebo i jen „zákon“), uzavřít s žalobcem dohodu o vydání specifikovaných nemovitých věcí, k nimž tvrdí, že tvoří historický (původní) církevní majetek a jehož odnětím původnímu vlastníku (za jehož právního nástupce se žalobce označuje) na základě označeného opatření Městského národního výboru v Českých Budějovicích bez náhrady v rozhodném období byla spáchána majetková křivda. 2. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2023, č. j. 16 C 104/2017-428, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2024, č. j. 16 C 104/2017-438, Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II, ve spojení s označeným doplňujícím usnesením). 3. O žalobcem podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 510/2024-476, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež po jejich přezkumu aproboval jako správná, se odvolací soud jako prvořadou zabýval otázkou, zda osoba označená žalobcem jako jeho právní předchůdce (původní knihovní vlastník specifikovaných nemovitostí – Diecézní Ústav pro hluchoněmé v Českých Budějovicích; dále v textu též jen „Ústav“) naplňovala znaky některé z právnických osob korespondující vymezení okruhu oprávněných osob podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Na podkladě skutkových zjištění uvedl, že Ústav (jako právnická osoba mající majetkovou podstatu) byl zřízen (a „vlastněn“) Spolkem pro vydržování ústavu pro hluchoněmé děti v Českých Budějovicích (dále v textu i jen „Spolek“), že Spolek ani Ústav nebyly zřízeny jako součást registrované církve a náboženské společnosti ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a že Spolek – i se zřetelem na jím deklarovaný účel – mohl mít nanejvýše charakter podpůrné osoby ve smyslu § 3 písm. c/ zákona; cíle Ústavu a Spolku coby jeho zřizovatele byly pak totožné. Ve vazbě na učiněná zjištění pak odvolací soud řešil i otázku právního nástupnictví původního vlastníka specifikovaných nemovitostí. Ve shodě se soudem prvního stupně měl za prokázané, že mezi lety 1949-1953 byla správa Ústavu Spolkem převedena na stát, čímž Spolek (jako vlastník a vydržovatel tohoto ústavu) ztratil své opodstatnění; následně došlo k likvidaci Spolku s tím, že případné nároky na majetek movitý i nemovitý přešly na Sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých při Krajském ústavu a škole pro hluchoněmé děti ve Stráži nad Nežárkou. Odvolací soud tak uzavřel, že právní nástupnictví žalobce za původním vlastníkem nemovitostí nebylo možné dovodit, neboť zjištěné okolnosti nasvědčují existenci jiného právního nástupce (ono Sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých) stojícího mimo rámec církve. Pozdější převod majetku na stát tak nemohl představovat majetkovou křivdu v neprospěch církve, ale v neprospěch tohoto právního nástupce původního vlastníka (odvolací soud konstatoval, že pokud žalobce formuloval majetkovou křivdu tak, že ji představuje převedení vlastnictví předmětných nemovitých věcí na stát rozhodnutím orgánu státu v roce 1959 bez náhrady, ze zjištěného skutkového stavu bylo zřejmé, že tato křivda nastala v poměrech právního nástupce Spolku, tedy Sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých při Krajském ústavu a škole pro hluchoněmé děti). Nemaje za prokázané, že je žalobce právním nástupcem (tvrzeného) původního vlastníka nemovitostí, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 5. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním, jež považuje za přípustné pro naplnění jím uváděných kritérií podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). V textu dovolání shrnuje dosavadní průběh řízení, odvolacímu soudu vytýká především nesprávnost učiněných skutkových zjištění (že odvolací soud zásadním způsobem změnil „koncepci“ skutkových zjištění“, aniž by ve věci sám provedl dokazování). Za zásadní pro rozhodnutí dovolatel považuje výklad pojmu „církevní právnická osoba“ a možnost přezkumu vnitřních poměrů církevního subjektu ve světle zásady církevní autonomie; namítá, že řešení těchto otázek není vyčerpáno pouhou kategorizací subjektu pod příslušné písmeno § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a že hodnocením právního nástupnictví u subjektu podléhajícího kanonickému právu odvolací soud nepřípustně zasáhl do autonomie církve. Závěry odvolacího soudu považuje dovolatel za rozporné i se zásadou ex favore restitutionis. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 11. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je nárok na vydání věci podle zákona č. 428/2012 Sb. (tedy i dle jeho § 10 odst. 4) podmíněn kladným závěrem o tom, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (srov. § 3), a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže