28 Cdo 28/2022 – Nejvyšší soud

28 Cdo 28/2022-733 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) F. F., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Suchánkem, advokátem se sídlem v Krnově, Revoluční 904/30, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297, určil (dále „rozsudek soudu prvního stupně“), že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY– trvalý travnatý porost, parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – trvalý travnatý porost, zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žalobci se vůči žalovanému 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žalované 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 58.066,60 Kč (výrok III.). Žalovanému 1) rovněž uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se domáhá určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů. Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných, že žalobce pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa – dále „dekret č. 12/1945 Sb.“ (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval). K převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v letech 2004 a 2007 ze žalované 2) na žalovaného 1) došlo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a je tudíž stižen absolutní neplatností; vlastníkem historického církevního majetku je tak nadále Česká republika. 3. K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564 (dále „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že se žaloba na určení vlastnictví žalované 2) k předmětným pozemkům zamítá (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) k rukám jeho zástupce ve výši 40.283,- Kč (výrok II.) a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 900,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobce a žalovaný 1) navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované 2) k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 3.507,- Kč (výrok V.). 4. Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem po kasaci svých předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, a ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), konstatoval, že je dle ustanovení § 243g odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zmíněném kasačním rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., včetně dílčích právních závěrů, které dovolací soud k rozhodnutí vedly, což dle odvolacího soudu znamená vázanost rovněž vyhodnocením konfiskačních vyhlášek ze strany dovolacího soudu. Odvolací soud proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobu zamítl. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677 (dále též „Zrušené rozhodnutí“), bylo dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek (pro hlavní otázku, zda žalobce je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, a pro dílčí právní otázky, jimiž argumentuje proti správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že k odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobce došlo na základě konfiskace ještě před rozhodným obdobím) přípustné, neboť všechny tyto otázky odvolací soud, respektujíc závazný právní názor Nejvyššího soudu, jenž mu byl předestřen v předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Závěr odvolacího soudu, že žalobce není k podání určovací žaloby v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. věcně aktivně legitimován, neboť není oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 písm. b) citovaného zákona, které (jejímu právnímu předchůdci) byla komunistickým režimem způsobena v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (v „rozhodném období“) - § 1 zákona č. 428/2012 Sb. - majetková křivda, byl Nejvyšším soudem plně aprobován, včetně řešení dílčích otázek k takovému závěru vedoucích (věcná příslušnost správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci, účinky konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb., význam vad konfiskačního řízení a konfiskační vyhlášky, zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. jako podmínka pro naplnění restitučního důvodu podle zákona č. 428/2012 Sb., „odnětí“ dříve konfiskovaného majetku státem původnímu vlastníku v rozhodném období). 6. Z podnětu ústavní stížnosti dovolatele Ústavní soud nálezem ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21 (dále „Kasační nález“) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, zrušil poté, kdy konstatoval, že Zrušeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo dovolatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto konstatováním učinil v poměrech projednávané věci Ústavní soud tento závěr: „Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn (obecný) závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis.“ II. Dovolání a vyjádření k dovolání 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soud