28 Cdo 2836/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2836/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2009 Spisová značka:28 Cdo 2836/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2836.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 134 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2836/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. M. G., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Z. M., a 2) Mgr. M. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti, pod sp. zn. 5 C 31/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2004, č. j. 21 Co 4/2003-103, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil vlastnické právo ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku ve prospěch žalobkyně. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Kupní smlouva uzavřená mezi matkou žalovaných a státem dne 22. 9. 1986 je platným právním úkonem, na základě něhož bylo převedeno vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, a to v souladu s § 2 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Za stát jednal Městský národní výbor v U. H., jenž vystupoval jako státní orgán, což je zřejmé i ze záhlaví předmětné kupní smlouvy. Z § 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že pro nabytí vlastnického práva státem se nevyžadovala k účinnosti smlouvy registrace státním notářstvím, ani zápis do tehdejší evidence nemovitostí. Pokud stát prostřednictvím jeho jménem jednajícího státního orgánu nesplnil ohlašovací povinnost ve vztahu k evidenci nemovitostí, nemohlo to mít žádný vliv na nabytí jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Cena převáděných nemovitostí byla stanovena v souladu s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 128/1984 Sb., podle něhož cena za 1 m2 pozemku v okresním městě činila 10,- Kčs, přičemž v dané věci se jednalo o stavební pozemky v okresním městě U. H. Tvrzení o nezaplacení kupní ceny převodkyni R. J. (matce žalovaných) nemá žádnou relevanci ve vztahu k nabytí vlastnického práva státem. Dohodou uzavřenou podle § 205 odst. 2 tehdy platného obč. zák. dne 13. 6. 1990 bylo zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům ve prospěch žalobkyně. Tato dohoda splňovala všechny náležitosti, i když fotokopie dohody založená ve spise není opatřena razítkem jednajícího státního orgánu. Nejedná se o vadu, jež by činila dohodu neplatnou. Vlastnické právo nabyla žalobkyně společně se svým manželem na základě § 872 odst. 4 obč. zák., a to od 1. 1. 1992. Vlastnické právo k pozemkové parcele označené jako 800/435 nabyla žalobkyně spolu se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené s městem U. H. ze dne 19. 8. 1991. Obec přitom tuto nemovitost nabyla podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991. Žalobkyně pak později v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nabyla i tuto parcelu do svého výlučného vlastnictví. Jelikož matka žalovaných nebyla ke dni 23. 5. 1989 vlastnicí nemovitosti parc. č. 955/1 v k. ú. M., nemohla toto vlastnické právo převést na žalované, byť smlouva byla sepsána a registrována notářem a byť žalovaní zaplatili státu darovací poplatky. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání a po té, co jim byl soudem prvního stupně pro účely dovolacího řízení ustanoven právní zástupce z řad advokátů, toto dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta doplnili. Dovolání napadají v celém rozsahu a podávají jej z důvodu obsaženého v § 241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vada, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívá v tom, že napadený rozsudek je v rozporu s § 47 odst. 2 obč. zák. ve znění platném v roce 1986, tedy v době uzavření smlouvy mezi R. J. a Č. s. o prodeji předmětných nemovitostí. Nebyl-li podán do tří let od uzavření kupní smlouvy návrh na rozhodnutí podle citovaného ustanovení, platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. V daném případě mělo být o koupi předmětných nemovitostí rozhodnuto a smlouva schválena příslušným orgánem MěNV a ONV v U. H. na základě příslušných ustanovení zákona o národních výborech. Žádné takové rozhodnutí žalobkyně nedoložila a nedoložila ani skutečnost, že smlouva byla předložena do založení v evidenci nemovitostí. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo z matky obou žalovaných podle darovací smlouvy přímo na ně, nikoliv na Československý stát. Nikdy nebyla prokázána pravost výše uvedené kupní smlouvy z roku 1986. Rovněž cena 10,- Kčs za 1 m2 odpovídá ceně za stavební pozemek, v kupní smlouvě je však uvedena orná půda. Nebylo též prokázáno, že by kupní cena byla převodkyni (R. J.) skutečně poukázána a že by její podpis na smlouvě byl pravý. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Ačkoliv dovolatelé formálně napadli rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, obsahově vymezili dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jenž také konkretizovali, jak uvedeno výše. Dovolání ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího však výše uvedené podmínky přípustnosti nenaplňují, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a neodporuje ani ustálené judikatuře soudů včetně soudu Nejvyššího. Dovolací soud považuje za přiléhavý právní závěr soudu odvolacího ohledně náležitostí kupní smlouvy, na základě níž se převádělo vlastnické právo do socialistického vlastnictví. Je sice pravdou – jak namítají dovolatelé – že § 47 odst. 3 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (účinného do 31. 12. 1991) obecně stanovil, že v případě, kdy nedošlo na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu (§ 47 odst. 1 obč. zák.) nebo k registraci státním notářstvím (§ 47 odst. 2 obč. zák.), platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. Nicméně § 134 odst. 2 obč. zák. (ve stejné časové verzi) stanovil, že „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“. Podle § 490 odst. 2 věty druhé obč. zák., ve znění účinném do 30. 4. 1990, pak platilo, že „k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu národního výboru, ledaže jde o převod do socialistického společenského vlastnictví“. Z uvedených ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závěr, že k převodu předmětných pozemků na stát v uvedené době nebylo třeba ani souhlasu národního výboru a k účinnosti smlouvy nebyla nutná registrace státním notářstvím, ani vyznačení změny vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Evidence nemovitostí měla čistě administrativně statistický (evidenční