28 Cdo 3048/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3048/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3048/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3048.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 402 obch. zák. § 397 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3048/2024-979 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Sallerova výstavba Emporium II k.s., IČ 272 66 303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Ass. jur. Denisem Riedigerem, usazeným evropským advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované: UNITED BAKERIES a.s., IČ 289 76 231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 452.909 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 267/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, se ve výroku I v potvrzující části týkající se částky 452.909 Kč s příslušenstvím a výrocích III, IV a V ruší a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 10. 2023, č. j. 28 C 267/2014-876, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 9.221.592 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 23.504.243,96 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výroky IV a V). Partikulárně tak přisvědčil žalobkyni, jež se domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou skrze bezesmluvní užívání konkretizovaných pozemků v k. ú. Jinonice, obci Praha, vlastněných žalobkyní, za období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2013. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná užívá pozemky žalobkyně uvnitř oploceného průmyslového areálu bez řádného právního titulu, z nichž na některých se nadto nachází stavby náležící žalované. Ve vztahu k pozemkům vně zmíněného areálu (vyjma pozemku, na němž se nachází trafostanice ve vlastnictví žalované), jež byly rovněž předmětem žaloby, ovšem uzavřel, že tyto jsou užívány neurčitým okruhem osob, nikoliv výlučně žalovanou. Nárok žalobkyně kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Výši žalovanou takto (bezesmluvním užíváním cizích pozemků) získaného profitu stanovil na základě znaleckého posudku sumou 9.221.592 Kč, pročež žalobě v této části vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Pro úplnost odkázal na obdobná řízení týchž účastníků týkající se toliko odlišných období. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, k odvolání žalobkyně i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I v napadeném rozsahu 1.027.019 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v částce 574.110 Kč s příslušenstvím také zamítá, jinak je v tomto výroku ohledně částky 452.909 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ve výroku II je potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) a co do výše náhrady nákladů státu částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV a V, jinak jej v těchto výrocích rovněž potvrdil (výroky IV a V). Městský soud v rámci odvolacího přezkumu zprvu shledal částečně důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná. Konstatoval, že promlčecí doba počala běžet dnem, kdy mohla žalobkyně uplatnit své právo poprvé, tedy v daném případě okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení, kdy se žalobkyně o něm dozvěděla, jakož i o tom, kdo se na její úkor obohatil. Podáním žaloby dne 30. 6. 2014 pak došlo ve smyslu § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ke stavení čtyřleté promlčecí doby (§ 397 obch. zák.). Odmítl mínění žalované o nutnosti učinit ze strany žalobkyně vůči ní výzvu k zaplacení. Právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 2010 do 29. 6. 2010 kvantifikovaného částkou 574.110 Kč je tak promlčeno, pročež byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Odvolací námitky žalobkyně pak městský soud důvodnými neshledal, naopak přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně rozsahu bezesmluvního užívání pozemků i výše obvyklého nájemného, potažmo bezdůvodného obohacení. 3. Rozsudek městského soudu v potvrzující části výroku I (co do 452.909 Kč s příslušenstvím), jakož i v akcesorických nákladových výrocích napadá žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za odchylně řešenou pokládá otázku stavení promlčecí doby v nynějším případě. Prosazuje, že nevyzvala-li žalobkyně žalovanou k plnění (vydání bezdůvodného obohacení), nastává splatnost dotčeného závazku až dnem, kdy byla žalované doručena žaloba (9. 9. 2014), jíž žalobkyně své právo uplatnila u soudu. V tento moment se rovněž staví promlčecí doba ve smyslu § 391 odst. 2 ve spojení s § 390 obch. zák., nikoliv již v okamžiku podání žaloby u soudu. Uplatňované právo žalobkyně tak považuje za promlčené i v té části, jíž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 30. 6. 2010 do 8. 9. 2010, a která jí byla soudy přiznána. Jako nesprávně posouzené označuje i související otázky, jako jsou potřeba učinění hmotněprávní výzvy podle § 340 odst. 2 obch. zák. mezi účastníky vztahu z bezdůvodného obohacení a promlčení práva uskutečnit řečený úkon. Dále též problematika, může-li být výzvou ve shora naznačeném smyslu žaloba, a pokud ano, kdy nastávají účinky takové výzvy vůči obohacenému, zda doručením žaloby soudu, či žalované straně. Konečně pak polemizuje, lze-li uplatnit u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebyl-li obohacený předtím vyzván k plnění, přičemž promlčecí doba k učinění takové výzvy již uběhla. Názor odvolacího soudu pokládá za rozporný konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1817/2013, i s jeho rozsudky sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a sp. zn. 23 Cdo 3057/2023. Závěr odvolacího soudu, že promlčené je pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v období od 1. 4. 2010 do 29. 6. 2010, pokládá za rozporný s citovanou judikaturou, pročež navrhuje změnu rozsudku městského soudu tak, že bude žaloba zamítnuta i v částce 452.909 Kč s příslušenstvím a patřičně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Eventuálně žádá zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení mu věci v dotčeném rozsahu k dalšímu řízení. 4. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce nesouhlasně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí. 5. Na vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná replikou a jejím doplněním. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalované přípustné není v té části, rozporuje-li názor odvolacího soudu stran posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. 10. Aktuálně posuzovaný stav je i s ohledem na dotčené období (předcházející účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) podřaditelný pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018, a ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023. V režimu nyní účinného občanského zákoníku jsou obdobné situace bezesmluvního užívání cizíc