28 Cdo 3076/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3076/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3076/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3076.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3076/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce A. S., zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.500.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 205/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.2.2008, č. j. 15 Co 521/2007-47, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.2.2008, č. j. 15 Co 521/2007-47, a rozsudek Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 3.8.2007, č. j. 20 C 205/2006-29, se zrušují v plném rozsahu. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.8.2007, č. j. 20 C 205/2006-29, zamítl žalobu, aby žalovaná byl povinna zaplatit žalobci částku 1.500.000 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce byl usnesením Okresního soudu v Tachově vzat do vazby a stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 11.3.2003, sp.zn. 9 To 137/2003 zamítnuta s tím, že u žalobce je dán vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu (dále jen tr.ř.). Dále vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8.12.2004, sp. zn. 2 T 10/2004 byl žalobce podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn žaloby v plném rozsahu, a to pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1,2 písm. b) trestního zákona, přičemž rozsudek nabyl právní moci 2.6.2005. Vyslovil, že žalobce se v dané věci domáhá přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl k závěru, že rozhodnutí na základě něhož byl žalobce vzat do vazby nelze považovat za nezákonné, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno a stížnost žalobce byla Krajským soudem v Plzni zamítnuta. Další důvod pro zamítnutí žaloby shledal v promlčení vzhledem k tomu, že nejpozději ode dne 2.6.2005, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek počala běžet žalobci 6 měsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároků na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a k promlčení došlo dne 3.6.2006. Dále zaujal názor, že při úvaze o dodržení této lhůty je třeba zohlednit i § 35 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Uzavřel, že nárok žalobce byl žalobou uplatněn až dne 26.10.2006, tedy po marném uplynutí promlčecí doby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, č.j. 15 Co 521/2007-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu na základě tvrzení žalobce v dané věci došlo ke vzniku nemajetkové újmy v roce 2003, když z vazby byl propuštěn dne 28.5.2003 a obžaloby byl zproštěn rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8.12.2004, sp. zn. 2 T 10/2004. Vyslovil, že to bylo před účinností novely zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006, který nabyl účinnosti dne 27.4.2006 a jímž tak nabylo účinnosti i ustanovení § 31a tohoto zákona. Zaujal názor, že článek II. zákona č. 160/2006 Sb., jež je jediným přechodným ustanovením k zákonu č. 160/2006 Sb., nelze aplikovat, neboť se týká pouze nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené a přiměřené lhůtě. Podle odvolacího soudu v dané věci však žalobce neuplatňuje nárok na odškodnění nemajetkové újmy vyvolané průtahy v řízení a nepodal před nabytím účinnosti zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu včasnou stížnost. Vyslovil, že datum, od kdy bylo možno žádat odškodnění nemajetkové újmy (27.4.2006) podle zákona v novelizovaném znění, není datem, kdy žalobci začala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění takového nároku. Dovodil, že nelze směšovat datum účinnosti zákonné úpravy odškodnění s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na odškodnění. Odvolací soud poznamenal, že z dikce § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je možno poskytnout pouze v případech nezákonných rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že v dané věci nebylo rozhodnutí na základě něhož byla uvalena vazba pro nezákonnost zrušeno, proto jej nelze považovat za nezákonné ve smyslu § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že tvrzení žaloby nelze subsumovat podle zákona č. 82/1998 Sb. a žalobou uplatněný nárok není možno kvalifikovat ani podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., jelikož by muselo dojít ke změně žaloby s tím, že se nejedná o pouhou změnu v právní kvalifikaci, nýbrž o nový skutek (jiný), neboť žalobce by tak požadoval plnění na základě jiného skutkového stavu. Podotkl, že podle § 9 odst. 2 písm. a) o.s.ř. věcně příslušným soudem k řízení v prvním stupni by ve věci ochrany osobnosti podle § 13 o.z. byl příslušný krajský soud (resp. v dané věci Městský soud v Praze). Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že odvolací soud posoudil pro věc zásadní právní otázku jinak, něž je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a) odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že Okresní soud v Tachově rozhodl o vzetí do vazby, ač pro takové rozhodnutí neexistoval jediný, procesně validní důkaz, na jehož podkladě by bylo možno o vzetí do vazby při respektování právních předpisů rozhodnout. Konstatoval, že byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by skutek popsaný v obžalobě spáchal právě žalobce. Dovolatel požadoval náhradu nemajetkové újmy podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Poukazoval na skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele rozhodnutí soudu o vzetí do vazby představovalo neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a uvalením vazby došlo ke snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti. Tvrdil, že nemajetková újma, vzniklá žalobci výkonem vazby není nahraditelná jinak než v penězích a samotné konstatování porušení práva při rozhodování o vazbě se nejeví jako dostačující. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 643/2000 s tím, že skutková tvrzení žalobce jednoznačně umožňovala soudům obou stupňů posoudit uplatněný nárok nejen podle právní kvalifikace v žalobě uvedené, nýbrž i podle jiných hmotněprávních ustanovení řešících nárok na náhradu nemajetkové újmy. Vytýkal soudům obou stupňů, že opomněly posoudit žalobou uplatněný nárok podle článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 a sp.zn. IV. ÚS 428/05. Podle dovolatele soudy nezohlednily jeho nárok na náhradu nemateriální újmy i z hlediska § 11 obč. zák. Odvolací soud tedy v dané věci nesprávně právně posoudil danou věc, t.j. neaplikoval na projednávaný případ právní předpis, který aplikovat měl. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjišt