28 Cdo 3111/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3111/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2007 Spisová značka:28 Cdo 3111/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3111.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3111/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky V. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 44/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 369/97 (žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. b. p. K., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o 4,118.000,- Kč s příslušenstvím), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 3. 1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 31. 10. 2005, č j. 7 C 369/97-354. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému bytovému podniku uloženo zaplatit žalobkyni 247.518,30 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 27. 6. 1996 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta co do částky 3,870.481,61 Kč s 21% z prodlení od 27. 6. 1996 do zaplacení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náklady řízení 82.341,60 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kolíně na úhradu placeného znalečného 48.046,69 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku; také žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kolíně na stejný účel a v téže lhůtě 3.066,81 Kč. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 19. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 44/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 31. 10. 2005, č. j. 7 C 369/92-364, změněn jen ve výroku (označeném III.) o nákladech řízení ze strany žalobkyně vůči žalovanému, a to tak, že výše těchto nákladů činí 96.250,- Kč (nikoli 82.341,60 Kč). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Žalobkyni bylo ještě uloženo zaplatit žalovanému 90.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na náklady odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaný bytový podnik vydal právní předchůdkyni žalobkyně E. Z. na základě dohody podle zákona č. 103/1990 Sb. z 24. 6. 1996 dům čp. 9 s pozemkem parc. č. 3249 v katastrálním území K. Původní žalobkyně E. Z. a pak po jejím úmrtí (14. 7. 1999) nyní i žalobkyně V. P. (jako dědička E. Z.) se žalobou domáhaly náhrady za znehodnocení uvedeného domu nad míru odpovídající běžnému opotřebení, jež bylo žalobkyní předloženým posudkem (od znalecké společnosti N., s. r. o.) vyčísleno částkou 4,118.000,- Kč. Soud prvního stupně provedl v řízení důkaz posudkem, vypracovaným Ústavem soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v B. (jako posudkem revizním) dne 12. 7. 2002; v tomto posudku byly zpracovány dvě varianty závěrů o znehodnocení domu čp. v K., a to jednak v rozsahu 2,11%, což představovalo 29.690,25 Kč a jedna v rozsahu 17,59% (zahrnujícím širší souvislosti z hlediska řádné údržby), což představovalo v peněžním vyjádření 247.518,39 Kč. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně nevycházel ze závěrů v řízení rovněž provedeného posudku znalce Ing. J., neboť tento znalec nehodnotil míru běžného opotřebení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že nárok žalobkyně podle ustanovení § 12 odst. 4, věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb. je tu dán. Nesdílel však názor žalobkyně, že jí požadovaná náhrada má odrážet náklady, které je nutno vynaložit na to, aby dům čp. 9 v K. byl opraven. Odvolací soud vycházel z toho, že v ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jde o finanční odškodnění za to, že se hodnota vydávané nemovitosti špatnou údržbou snížila oproti situaci, když by byla nemovitost udržována řádně; nejsou tu míněny skutečné náklady, za něž bude nutno nemovitost opravit. Odvolací soud byl toho názoru, že restituční náhrada se tu vypočte porovnáním ceny nemovitosti před odnětím věci a její ceny v době vydání oprávněné osobě s tím, že se zjištěný rozdíl (vyjadřující snížení hodnoty stavby v mezidobí) posoudí v tom ohledu, zda šlo o amortizaci odpovídající obvyklému užívání a údržbě nemovitosti, či zda došlo ke znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení. Při stanovní ceny nemovitosti pro uvedené porovnání je nutno postupovat podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., neboť na tuto vyhlášku odkazuje ustanovení § 19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. jako na předpis, podle něhož se má postupovat při oceňování všech staveb pro účely zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal z uváděného posudku Ústavu soudního inženýrství v B. za správnou již zmíněnou druhou variantu znaleckého ocenění, která zohledňovala širší souvislosti z hlediska řádné údržby domu. Proto odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že tu žalobkyni přísluší náhrada 247.518,39 Kč; pokud se žalobkyně domáhala náhrady vyšší částkou, pak tento žalobní návrh přesahoval oprávněný nárok žalobkyně. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným bytovým podnikem, měl odvolací soud za to, že o nich rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu v souladu s tímto ustanovením, ale nesprávně stanovil výši těchto nákladů; proto odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně a výši těchto nákladů stanovil částkou 96.250,- Kč (nikoli částkou 82.341,60 Kč). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 20. 9. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu z 19. 4. 2006 (sp. zn. 25 Co 44/2006 Krajského soudu v Praze) byl zrušen v zamítavém výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůrazňovala, že v tomto řízení uplatňovala a uplatňuje ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. náhradu nákladů za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení a nikoli znehodnocení nemovitosti ve smyslu vyhlášky o oceňování staveb pro účely stanovení daňové povinnosti při majetkových převodech. Nesprávné posuzování jejího nároku soudy obou stupňů se projevilo již při chybném zadání úkolu znalci pro vypracování znaleckého posudku a mělo za následek i nesprávnost vypracovaného znaleckého posudku a posléze i to, že soud na základě takového znaleckého posudku rozhodl o něčem, co vůbec nebylo žalobkyní v žalobě uplatňováno. Vytýkaná nesprávnost znaleckého posouzení v tomto soudním řízení se týká jak posudku vypracovaného znaleckou společností s ručením omezeným N., tak i posudku vypracovaného Ústavem soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v B. Soudům obou stupňů dovolatelka vytýká, že nesprávně posoudily její nárok na náhradu nákladů za znehodnocení nemovitosti nad rámec běžného opotřebení „jako restituci“. Nesprávným výkladem ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. tu takto došlo k tomu, že „náklady vynaložené na nemovitost v roce 1988 byly oceňovány v cenové úrovni roku 1964“. Podle názoru dovolatelky tu však v tomto řízení nešlo o restituční náhradu, kterou stíhá povinnost nahradit náklady znehodnocení vydané nemovitosti nad běžnou míru znehodnocení, vzniklé v důsledku porušení povinnosti péče řádného hospodáře na straně povinné osoby. Dovolatelka v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů tvrdila, že předmětem její žaloby jsou náklady, které je třeba vynaložit na uvedení domu čp. 9 v K. v ulici Antonína Kaliny do stavu, v němž by se nacházel, kdyby byl udržován a péčí řádného hospodáře. Podle názoru dovolatelky soudy se nevypořádaly v tomto řízení ani s rozpory v posudcích, které měly k dispozici – tj. posudek prof. Ing. J. J., posudek znalecké společnosti s