28 Cdo 3167/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3167/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2021 Spisová značka:28 Cdo 3167/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3167.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Žaloba určovací Zmírnění křivd (restituce) Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 3 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3167/2021-929 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovaným 1) R. R., narozené XY, bytem XY, 2) J. B., narozenému XY, bytem XY, 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, 4) Š. K., narozenému XY, bytem XY, 5) K. P., narozenému XY, bytem XY, a 6) M. S., narozenému XY, bytem XY, žalovaných 1), 2), 4), 5) a 6) zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, za účasti Městské části Praha 8, identifikační číslo osoby 000 63 797, se sídlem v Praze 8, Libeň, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 107/2013, o dovolání žalovaných 1), 2), 4), 5) a 6) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 16 Co 50/2021, 16 Co 51/2021-870, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 16 Co 50/2021, 16 Co 51/2021-870, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 27 C 107/2013-812, určil, že vlastníkem tam označených pozemků v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“) je žalobce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 15. 1. 2021, č. j. 27 C 107/2013-818). Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 16 Co 50/2021, 16 Co 51/2021-870, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Oba soudy vyšly ze zjištění, že někdejšími spoluvlastníky pozemků PK XY, XY a XY, z nichž později vznikly předmětné pozemky, k nimž se nyní žalobce domáhá určení vlastnického práva, byli mimo jiné právní předchůdci (K. P. aj. B. starší) žalovaných 1), 2), 4), 5) a 6). V 50. a 60. letech minulého století však vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl stát, když podíly J. B. na pozemcích přešly na stát na základě propadnutí majetku dle označeného rozhodnutí Lidového soudu trestního v Praze a podíly K. P. byly vyvlastněny. Není přitom pochyb o tom, že stát se předmětných pozemků také zmocnil a disponoval s nimi jako s vlastními, jelikož na nich vybudoval funkční sídliště, jež také, a to včetně souvisejících pozemků, obhospodařoval, pročež i v případě formálně vadného postupu jejich převzetí nemohli by se právní nástupci původních vlastníků domáhat obnovení vlastnického práva jinak, než postupem podle restitučních předpisů (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Žalovaní nemohli vlastnické právo nabýt ani vydržením, poněvadž nemohli mít pochybnosti o vlastnictví pozemků státem; navíc měli toliko tzv. „knihovní držbu“, která nepožívá právní ochrany a nemůže se zde tudíž prosadit ani ta rozhodovací praxe, dle níž se oprávněné osoby výjimečně mohou domáhat ochrany svého vlastnického práva mimo rámec restitučních předpisů. Jestliže původní vlastníci pozbyli vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích, nemohly být tyto ani předmětem dědictví. Dle soudu prvního stupně byly pak naplněny podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a žalobě požadující deklarování vlastnického práva žalobce lze proto vyhovět. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako ve výroku věcně správný, uzavíraje (jak výše uvedeno), že předchůdci žalovaných vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozhodném období pozbyli a jeho obnovení se bylo lze domoci toliko cestou restituce. Za nerelevantní pak odvolací soud považoval i tu obranu žalovaných, že nebyly naplněny další nezbytné předpoklady pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce dle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (jehož určení se zde žalobce domáhá) a v tomto směru proto odvolací soud závěry soudu prvního stupně neprověřil; k námitkám zpochybňujícím nabytí vlastnického práva žalobce dle odvolacího soudu nejsou žalovaní oprávněni, neboť důvodnost těchto námitek mohla by vést toliko ke konkluzi, že vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží právě České republice, nikoli však žalovaným 1), 2), 4), 5) a 6). Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1/, 2/, 4/, 5/ a 6/ (dále jen „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, není-li v něm uvedeno, jakým způsobem stát nabyl vlastnické právo k podílům právních předchůdců žalovaných na předmětných pozemcích; rozhodující skutková zjištění ohledně této právní otázky, kterou dovolatelé pokládají za určující i pro závěr o vlastnickém právu žalobce, zde chybí (odvolací soud uvedl, že není podstatné, jakým způsobem se předmětné nemovitosti dostaly do vlastnictví státu). Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi jimi uplatněnými odvolacími námitkami, jež směřují především vůči soudem učiněným skutkovým zjištěním coby výsledku provedeného dokazování, a že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž nevyhovuje požadavkům na hodnocení důkazů a jímž se soud nevypořádal i s těmi navrženými důkazy, jež nebyly provedeny (pochybení soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu dle dovolatelů kumulativně vedly k extrémnímu rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy); obzvlášť zde dovolatelé poukazují na neprovedení důkazu výslechem žalovaného 2). Dovolatelé brojí též proti závěru odvolacího soudu o tom, že nejsou oprávněni zpochybňovat přechod vlastnického práva z České republiky na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb. a že jim relativizace tohoto závěru nikterak neprospívá, zůstal-li sám stát (jde-li však toliko o jeho spoluvlastnický podíl) v tomto ohledu nečinný. K tomu dovolatelé tvrdí, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohli nabýt i vydržením, což není vyloučeno ani vybudováním sídliště na části předmětných pozemků; k tomu odkazují i na ustálenou rozhodovací praxi, dle níž není namístě postup dle restitučních předpisů, jestliže oprávněné osoby jsou jako vlastníci evidováni (v evidenci nemovitostí, později v katastru nemovitostí) a jejich vlastnické právo není zpochybněno. Proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně jej zrušil, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání; rozhodnutí soudů nižších stupňů žalobce považuje za dostatečně odůvodněná a odvolacímu soudu přisvědčuje, že námitky stran naplnění podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na žalobce dle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., žalovaným nepříslušejí, mohou-li prospět jedině České republice (jež by zůstala vlastnicí v tom případě, kdy by vlastnické právo nepřešlo na žalobce), která však proti rozsudku nebrojí. Skutkové závěry, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dle žalobcova mínění nelze označit za nepřiměřené; žádné důkazy nebyly v řízení opomen