28 Cdo 3202/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3202/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3202/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3202.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 28 předpisu č. 165/2012 Sb. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3202/2024-412 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., IČO 27597075, se sídlem v Litvínově – Záluží 1, zastoupen JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, za účasti: OTE, a.s., IČO 26463318, se sídlem Praha 8, Sokolovská 192/79, zastoupena Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, za vedlejší účasti na straně OTE, a.s.: ČEZ Distribuce, a.s., IČO 24729035, se sídlem Děčín IV, Teplická 874/8, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 93/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 15 Co 52/2024-320, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 15 Co 52/2024-320, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 15 Co 52/2024-320, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 10. 2023, č. j. 25 C 93/2023-242, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 3. 2022, č. j. 07835-33-ERU, sp. zn. SLS-07835/2017-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 07835-40/217-ERU, výrokem, dle něhož je obchodní korporace OTE, a.s., povinna zaplatit žalobci 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 1. 2. Žalobce se zaplacení uvedené sumy domáhá z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení, korespondujícího příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů energie podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen – „zákon o POZE“), který poskytl vedlejšímu účastníkovi v rámci úhrady za službu distribuce elektřiny, jež byla – v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013 – vyrobena a spotřebována v areálu žalobcem provozované výrobny, aniž bylo distribučních služeb vedlejšího účastníka užito. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl jednak proto, že v rozhodném období byla dána zákonná povinnost zatížit cenu za distribuci elektřiny příspěvkem na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů také v případě lokální spotřeby výrobce elektřiny v areálu výrobny připojené k distribuční soustavě, a jednak pro nedostatek pasivní věcné legitimace obchodní korporace OTE, a.s. (jíž žalobce příspěvek nehradil), odvolací soud (aniž se zabýval otázkou věcné legitimace účastníků řízení) založil svůj zamítavý rozsudek toliko na závěru, že v rozhodném období stíhala žalobce (bez ohledu na obsah jeho soukromoprávního vztahu s provozovatelem regionální distribuční soustavy – vedlejším účastníkem řízení) zákonná „veřejnoprávní“ povinnost k úhradě zmiňovaného příspěvku. 3. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Předestřel otázku, zda z hlediska existence oprávnění provozovatele regionální distribuční soustavy vybírat od připojeného výrobce elektřiny příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů též z lokální spotřeby jeho výrobny byl v posuzovaném období rozhodným obsah příslušného soukromoprávního vztahu mezi nimi (smlouvy o distribuci elektřiny). Mínil, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítal přitom, že paušální aplikace závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (bez vazby na obsah konkrétního soukromoprávního vztahu), je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, publikovaným pod č. 232/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkal rovněž, že povinnost výrobců elektřiny odvádět příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů též z jejich lokální spotřeby odporovala ústavněprávním principům v situaci, kdy zákon v rozhodné době okruh adresátů této povinnosti výslovně nestanovil. Odkazoval v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, publikovaný pod č. 145/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1611/07, publikovaný pod č. 211/2008 tamtéž, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 7/19, publikovaný pod č. 181/2019 tamtéž, a dovolával se jiného posouzení věci, než jaké plyne z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Obchodní korporace OTE, a.s., a vedlejší účastník vystupující na její straně navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. 5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 1. 2. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na tom, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve znění účinném v tomto období, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v tehdy účinném znění (dále jen – „energetický zákon“), povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, či recentní rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023). 3. Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále plyne, že z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci a že náklady na financování podpory elektřiny prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesou odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny. Zatímco však cena za distribuci je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní (jde o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity a překročení rezervované kapacity, srov. § 5 odst. 10 Pravidel trhu s elektřinou), příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jenž je podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné povahy. Není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek do jisté míry podobá dani). Jde o úředně určenou částku na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, přičemž povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory je založena § 28 zákona o POZE. Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného n