28 Cdo 321/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 321/2013 citace  Název judikátu:Znárodnění arizovaného majetku, náhrady Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2013 Spisová značka:28 Cdo 321/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.321.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Znárodnění Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 písm. c, a odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 321/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů: a) J. H., C., b) J. M. d. H., C., c) K. H. M. C., d) D. H. M., C., zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, 500 02 Hradec Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 4. 2011, sp. zn. 17Co 271/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39C 50/2010 (žalobců J. H., J. M. d. H., K. H. M., bydlících v S. d. Ch., C., zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, 500 02 Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, IČ 0000 6947, 110 00 Praha 1, Letenská 525/15, o vydání náhrady za znárodněný majetek, t a k t o : I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t a j í . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobců, podané u soudu 16. 3. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 1. 2011, č. j. 39C 50/2010-35. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla především zamítnuta námitka žalované České republiky – Ministerstva financí, že by v této právní věci šlo již o věc rozsouzenou. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby jím byla společně a nerozdílně přiznána náhrada (ve výši podle znaleckého posudku) za znárodnění majetku podniku J. R. a spol., továrna na drátěná lana v Ž., provedené podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí ministra financí z 9. 10. 2008, č. j. 908/55 789/2008, jakož i rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 30. 5. 2008, č. j. 44/28 949/2008-441. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 9. 2011, sp. zn. 17Co 271/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 1. 2011, č. j. 39 C 50/2010-35, potvrzen ve výroku (označeném II.) o věci samé, a ve výroku (označeném III.), o nákladech řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud poukazoval zejména na to, že žalobci se domáhali náhrady za znárodnění majetku J. R. a spol., továrna na drátěná lana v Ž., jenž byl znárodněn podle § 8 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., a to jako právní nástupci původních společníků této uvedené společnosti, jíž podnik patřil, a těmto společníkům patřila náhrada podle dekretu č. 100/1945 Sb. Žalobci tvrdili, že „správní řízení o náhradě nebylo při znárodnění podniku zahájeno a proto podali dne 13. 5. 2002 u Ministerstva financí ČR žádost o přiznání náhrady. Žalobci uplatňovali v tomto řízení názor, že „poskytnutí finanční náhrady za znárodněné nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. nevylučuje náhradu a nepřekrývá se s náhradou podle dekretu č. 100/1945 Sb.“. Odvolací soud dále poukázal na to, že žalovaná ČR – Ministerstvo financí ČR navrhovalo v tomto řízení zamítnutí žaloby s tím, že „nárok žalobců nespadá do restitučního zákonodárství“; tvrdila, že tu jde o právní věc již pravomocně rozhodnutou, když o ní již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5C 5/96, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13Co 107/99; dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu z 24. 10. 2000 (28Cdo 1682/99). Žalovaná dokládala, že na základě uvedeného pravomocného rozsudku soudu byla žalobcům vyplacena v roce 2003 finanční náhrada za odňaté nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. v celkové částce 2,795.340,- Kč. Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí v tomto soudním řízení (sp. zn. 34C 50/2010 Obvodního soudu pro Prahu 1) uplatnila i námitku promlčení žalobci tvrzeného nároku. Odvolací soud byl toho názoru, že v řízení před soudem prvního stupně byl správně zjištěn skutkový stav a z těchto zjištění vycházel i odvolací soud. Odvolací soud konstatoval, že podle zjištění učiněných před soudy obou stupňů právní předchůdci žalobců byli společníky firmy J. R. a spol. „Továrna na drátěná lana v Ž.“ a tento podnik přešel 6. 12. 1938 do správy německých správců (tzv. treuhändlerů). V roce 1941 uvedená firma přešla v rámci židovského majetku do vlastnictví tehdejší Německé říše a připadla pod správu německé firmy Gerhardt a Rahm. Po válce došlo ke znárodnění (podle dekretu č. 100/1945 Sb.) podniku Gerhardt a Rahm; za znárodnění nebyla vyplacena náhrada. Na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 11. 1998 (ve spojení i s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 13Co 107/98) vycházejícího z ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla žalobcům vyplacena Ministerstvem financí ČR finanční náhrada v celkové výši 2,795.340,- Kč za nemovitosti, které byly jejich právním předchůdcům odňaty. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tu náhrada za uvedené nemovitosti byla správně vyplacena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že tu „přímá aplikace dekretu č. 100/1945 Sb. není možná“, tedy že tu byla poskytnuta jen náhrada satisfakční povahy a nikoliv plná náhrada reparační. Odvolací soud má za to, že restituční předpisy se vztahují na případy znárodnění provedeného v rozporu s tehdejšími předpisy o znárodnění z let 1945-1948 (tedy i na případy znárodnění, u nichž nebyla poskytnuta náhrada). Náhrada za odňaté nemovitosti tu byla žalobcům Ministerstvem financí ČR poskytnuta. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v rozsahu daném podaným odvoláním) potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. (s poukazem i na ustanovení § 205i o. s. ř.) včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 4. 1. 2012 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno v pondělí dne 5. 3. 2012 u soudu prvního stupně, tedy v souladu s ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. (i s ustanovením § 57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 9. 2011 (sp. zn. 17 Co 271/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za nesprávný považují dovolatelé zejména názor odvolacího soudu o nemožnosti přiznání náhrady podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., když tento dekret zůstává stále součástí právního řádu České republiky, nebyl nikdy zrušen a plynutí času nemůže účinnost tohoto právního předpisu zeslabovat. Dekret č. 100/1945 Sb. „jednoznačně zakotvuje právo na náhradu za znárodněný majetek; za prvek zakládající porušení lidských práv je tu třeba považovat nikoli samotné znárodnění, nýbrž neposkytnutí náhrady“; dovolatelé dovozovali, že tu nelze mít za to, že by poskytnutí náhrady za znárodněný majetek bylo vylučováno ustanoveními restitučních předpisů, když „restituční zákonodárství neobsahuje žádné ustanovení o zrušení dřívějších předpisů, zaručujících náhradu za znárodněný majetek“. Na podporu tohoto svého názoru dovolatelé poukazovali na to, že řada osob, které byly postiženy znárodněním podle dekretu č. 100/1945 Sb. obdržely náhradu prostřednictvím mezinárodních náhradových dohod, které uzavřelo Československo např. s USA,