28 Cdo 3238/2023 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3238/2023-118 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce T. P., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované Cloud Telecom a.s., identifikační číslo osoby 041 93 946, se sídlem v Praze 6, Skuteckého 1705/3a, zastoupené Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem v Bohumíně, Na Úvoze 392, o zaplacení částky 127 413 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 283/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 199/2023-90, takto: Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 199/2023-90, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 C 283/2021-70, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 C 283/2021-70, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 127 413 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně tak rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky s příslušenstvím coby peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo dle žalobních tvrzení vzniknout žalované na úkor žalobce užíváním pozemku v žalobcově spoluvlastnictví, který je zastavěn stavbou ve vlastnictví žalované; náhrada je požadována za užívání pozemku v období od 6. 7. 2018 do 6. 7. 2021. 3. Podle soudem učiněných zjištění je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník (s podílem o velikosti ½) pozemku parc. č. XY (dále jen „pozemek“) v katastrálním území XY, jenž je zastavěn objektem k bydlení (budovou) č. p. XY, jenž je ve vlastnictví žalované. Původně budova sloužila jako zahradní domek (k tomuto způsobu užívání byla postavena) a spolu s pozemky byla ve vlastnictví družstva Drutex, lidového a výrobního družstva v Praze. V roce 1968 byla ve svém původním stavu, coby zahradní domek, prodána paní L. F., která ji na základě „povolení k adaptaci“ z roku 1973 zrekonstruovala a přestavěla na objekt k bydlení. Na základě dohody uzavřené dne 30. 5. 1991 tehdy povinnou osobou (družstvo DM servis) a oprávněnými osobami (V. P. a H. M.) podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byl pozemek vydán právním předchůdkyním současných „katastrálních spoluvlastníků“ (jimiž jsou nyní žalobce a paní J. M.). 4. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován (není nositelem nároku na vydání bezdůvodného obohacení), jestliže stavba jako objekt k bydlení byla zřízena až po převzetí pozemku státem, dohoda o vydání věci tak koliduje s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a jako taková je – pro rozpor se zákonem – absolutně neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) a nemohlo podle ní dojít k převodu vlastnického práva na oprávněné osoby, od nichž své právo následně odvozuje žalobce. 5. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 199/2023-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry o neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., byl-li jejím předmětem pozemek zastavěný trvalou stavbou, jež byla zřízena na pozemku až po jeho převzetí státem. Vedle toho pak sám zvažoval i možnost originárního nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením (podle § 134 odst. 1 obč. zák.), k níž uzavřel, že není splněna podmínka oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák. po zákonem stanovenou (desetiletou) dobu, neboť osoby, jež jako nabyvatelé uzavřely dohodu o vydání pozemku, nemohly být v dobré víře, že jim pozemek patří, jestliže se nepřesvědčily o jeho skutečném stavu (jeho zastavěnosti), resp. jejich případná dobrá víra byla pak zpochybněna nejpozději v okamžiku, kdy od zástupkyně tehdejší vlastnice budovy v roce 1996 obdržely dopis (datovaný 30. 3. 1996), v němž byly na zastavěnost pozemku výslovně upozorněny. Otázkou mimořádného vydržení se ani odvolací soud nezabýval. Pro absenci vlastnického práva oprávněných osob, jež tedy nemohlo přejít ani na žalobce, pak jako správný stvrdil závěr soudu prvního stupně o nedostatku věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na § 214 odst. 3 občanského soudního řádu o odvolání rozhodl bez nařízení jednání. 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené. Za nesprávné (a odchylující se od ustálené rozhodovací praxe) považuje dovolatel posouzení otázky zastavění pozemku ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., potažmo platnosti dohody o jeho vydání v restituci oprávněným osobám. K tomu poukazuje na žalovanou a soudy nikterak nezpochybněné skutečnosti, podle nichž se stavba (coby zahradní domek) nacházela na pozemku již před jeho převzetím státem a byla toliko upravena za účelem bydlení. Argumentuje, že rozhodovací praxe dlouhodobě zastává názor, že § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je ustanovením dispozitivním, a není-li zpochybněno dispoziční oprávnění osoby, nečiní zastavěnost pozemku neplatnost dohody o jeho vydání. Za chybné považuje dovolatel i posouzení otázky vydržení vlastnického práva, resp. oprávněnosti držby. Namítá, že v situaci, kdy odvolací soud posuzoval i otázku vydržení, jíž se soud prvního stupně vůbec nezabýval a neučinil k ní žádná skutková zjištění, nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání; jiný postup považuje dovolatel za rozporný s § 214 odst. 3 občanského soudního řádu, jestliže odvolací soud nemohl činit skutková zjištění k soudem prvního stupně neřešené otázce vydržení vlastnického práva bez toho, že by k ní sám provedl dokazování. Pochybení shledává dovolatel i v tom, že v situaci, kdy soudy neměly za doložené skutečnosti o jeho aktivní legitimaci, mu nebylo poskytnuto poučení podle § 118a občanského soudního řádu. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. 13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky platnosti dohody o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb., ve světle zastavěnosti pozemku coby překážky naturální restituce podle § 10 odst. 4 cit. zákona (na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích vymezené otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání (§ 242 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 17. O nesprávné právní pos