28 Cdo 3418/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3418/2020-651 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně V. F., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích - Semtín, budova P 9, č. p. 81., proti žalovanému V. F., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o zaplacení částek 364.500 Kč s příslušenstvím a 33.017,45 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 103/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020, č. j. 18 Co 78/2020-604, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020, č. j. 18 Co 78/2020-604, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkové parcele č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba - budova s číslem popisným, XY, č. p. XY, objekt k bydlení, a pozemkové parcele par. č. XY (zahrada), v obci XY, kat. území XY, vše zapsáno na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), označené nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1.475.000 Kč (výrok III.), žalobkyni uložil vydat žalovanému bezdůvodné obohacení vyplacením částky 364.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 5. 2014 do zaplacení (výrok IV.), dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 33.017,45 Kč (výrok V.), řízení o vzájemném návrhu žalovaného co do částky 81.527,55 Kč zastavil (výrok VI.), připustil změnu žaloby tak, že žalovaný má žalobkyni na vypořádání investic do nemovitých věcí zaplatit částku 111.755,50 Kč (výrok VII.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 64.354,66 Kč (výrok VIII.), zamítl žalobu co do částky 47.400,84 Kč (výrok IX.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky XI. a XII.). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 18 Co 78/2020-604, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku V. jej změnil tak, že vzájemný návrh, aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 33.017,45 Kč, zamítl (výrok II.), řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům VI. a IX. zastavil (výrok III.), řízení o odvolání žalovaného zcela zastavil (výrok IV.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok V.), že každý z účastníků je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 25.946,50 Kč (výroky VI. a VII.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 10.293 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Slezáka (výrok VIII.). Pokud jde o samostatný nárok žalovaného na zaplacení částky 364.500 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení uplatněný jeho vzájemným návrhem, vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že označené nemovité věci účastníci nabyli do společného jmění manželů, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno podle § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), ke dni 5. 6. 2002, že jejich dohoda o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu ze dne 22. 10. 2001, sepsaná zástupkyní žalobkyně, v níž ujednali, že označené nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalovaného, který při podpisu dohody vyplatil žalobkyni z titulu vypořádacího podílu částku 364.500 Kč (jíž si půjčil od J. K.), nebyla vložena do katastru nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo-li manželství účastníků pravomocně rozvedeno ke dni 5. 6. 2002 a ve smyslu § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dle jen „obč. zák.“), nedošlo k vypořádání jejich rozvodem zaniklého společného jmění manželů ve vztahu k označeným nemovitým věcem, když dohoda uzavřená dle § 24a zákona o rodině nebyla vložena do katastru nemovitostí, stali se účastníci uplynutím tříleté lhůty dnem 6. 6. 2005 podílovými spoluvlastníky těchto nemovitých věcí tak, že každému z nich náleží ideální spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny k celku. Protože však žalovaný vyplatil žalobkyni z titulu vypořádacího podílu částku 364.500 Kč při podpisu dohody ze dne 22. 10. 2001, vzniklo žalobkyni bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák. a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 Sb. - dále jen „o. z.“), plněním z právního důvodu, který v důsledku vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků ke společným věcem odpadl, a je tudíž povinna uvedenou částku žalovanému vydat. Pokud žalobkyně v řízení namítala, že na základě uvedené dohody obdržela jen částku 270.000 Kč, pak tomuto jejímu tvrzení soudy obou stupňů neuvěřily, jelikož je to vyvráceno jednak touto písemnou dohodou sepsanou advokátkou JUDr. Jaroslavou Moravcovou, která na ní ověřila podpisy účastníků, jakož i svědeckou výpovědí J. K. Bylo sice zjištěno, že písemné vyhotovení smlouvy o půjčce bylo antedatováno, ale to samo o sobě neznamená, že půjčka nebyla žalovanému poskytnuta. Tvrzení žalobkyně, že peníze jí žalovaným vyplacené účastníci společně spotřebovali, neprokázala. Námitku promlčení vzájemného nároku žalovaného vznesenou žalobkyní důvodně (§ 107 odst. 2 obč. zák.) posoudily soudy obou stupňů s ohledem na okolnosti případu jako rozpornou s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaný nevěděl o tom, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, že důvod plnění odpadl a jaké jsou právní následky těchto skutečností, a o tom, že dohoda ze dne 22. 10. 2001 nebyla vložena do katastru nemovitostí, se dozvěděl - vzhledem k tomu, že účastníci po rozvodu manželství obnovili soužití, a v roce 2013 se rozešli - teprve v roce 2013 v souvislosti s tím, že žalobkyni žádal, aby se z domu odstěhovala, přičemž odvolací soud doplnil, že by bylo nemravné a nespravedlivé, aby žalovaný zaplatil žalobkyni vypořádací podíl podruhé. Proti výrokům IV., X. a XI. rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům I., V., VI. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z „důvodu uvedeného v § 237 o. s. ř.“ a z důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť soudy obou stupňů „rozhodovaly v rozporu s hmotným právem a právem procesním, týkající se úpravy bezdůvodného obohacení a lhůty pro uplatnění vydání bezdůvodného obohacení, když o své vůli a dle svého vlastního uvážení, aniž by svůj závěr mohly opřít o důkazy, rozhodly, že sice žalobkyně vznesla námitku promlčení včas, a žalovaný skutečně svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení neuplatnil včas, ale okresní soud ji však měl za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaný nevěděl o tom, že není vlastníkem předmětných nemovitých věcí, že důvod plnění odpadl a jaké jsou právní následky těchto skutečností“, a „odvolací soud tomuto názoru přisvědčil“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhod