28 Cdo 342/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 342/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2004 Spisová značka:28 Cdo 342/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.342.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 503/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 342/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.9.2002, sp. zn. 51 Co 294, 295/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 161/92 /žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným : 1. M. K., zastoupené advokátkou, a 2. Š. K., o uzavření dohody o vydání věcí, za účasti v řízení vedlejších účastníků K. B., zastoupeného advokátem, a O. S., takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 31.3.1992 /v průběhu řízení upravovanou/, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobkyni dům čp. 960 s pozemky parc. č. 2617/3 /o výměře 191 m²/ a parc. č. 2617/2, díl 2 /o výměře 40 m²/ v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily otci žalobkyně K. B., ale byly mu zabrány v trestním řízení správním podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) dříve platného zákona č. 88/1950 Sb. Žalovaní získali tyto nemovitosti kupní smlouvou z 20.11.1969, a to na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobkyně, jako dědička po svém otci vyzvala k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitostí získali smlouvou z 20.11.1969 /registrovanou bývalým Státním notářstvím v Praze 4/ za kupní cenu domu ve výši 224.432,- Kč a za úhradu za pozemek do osobního užívání 26.000,- Kč, tedy za kupní cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisů, a bez protiprávního zvýhodnění. Dům byl Obvodním bytovým podnikem bytového hospodářství v P. nabídnut také K. B. a A. K., ale ti nemovitost nekoupili. Do domu se žalovaní nastěhovali až v roce 1972, když se z domu odstěhovali nájemníci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26.6.2000, č.j. 25 C 161/92-194, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 9.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením z 18.10.2000, sp. zn. 21 Co 517/2000, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že po vydání usnesení o přerušení řízení nepostupoval dále v řízení podle ustanovení § 111 odst. 2 občanského soudního řádu; došlo tak k vadě řízení, když soud prvního stupně bez dalšího nařídil jednání a rozhodl ve věci, ačkoli řízení bylo přerušeno. Již vzhledem k této vadě bylo nutno zrušit podle ustanovení § 221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení rozhodl o pokračování v přerušeném řízení, dále o návrhu na připuštění změny žalobního návrhu, jež byla uplatněna v odvolacím řízení, a znovu provést dokazování v této právní věci včetně výslechu osoby pověřené znaleckým ústavem, který podal soudu písemný znalecký posudek; dále odvolací soud ukládal zabývat se tím, zda „postup správního orgánu, spočívající v zabrání věcí, překročil podmínky ustanovení § 26 zákona č. 88/1950 Sb.“ /tehdejšího trestního zákona správního/, jakož i okolnostmi údajného násilného přesídlení vlastníka nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, zejména z toho hlediska, zda tu nešlo o perzekuční akt či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody /srov. § 2 odst. 1 písm. c) i odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb./. V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování ve smyslu zrušovacího odvolacího soudu vynesl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek z 22.10.2001, č.j. 25 C 161/92-280, jímž opět zamítl žalobu žalobkyně M. H., domáhající se uložení povinnosti žalovaným M. K. a Š. K. vydat jí dům čp. 960 a pozemek parc. č. 2617/3 v katastrálním území P., zapsané na listu vlastnictví č. 436 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované M. K. na úhradu nákladů řízení 18.875,- Kč a žalovanému Š. K. na náhradu nákladů řízení 5.000,- Kč , vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle výsledků provedeného dokazování otci žalobkyně K. B. /který již zemřel 20.6.1967/ byla v roce 1951 povolena stavba rodinného domku, třebaže ji zahájil ještě před vydáním rozhodnutí o stavebním povolení, ale stavbu provedl v rozporu s tímto stavebním povolením. Bylo proti němu vedeno trestní řízení správní, které však bylo zastaveno vzhledem k vyhlášení amnestie. Podle názoru soudu prvního stupně „rozhodnutí o zabrání věcí /nemovitostí uváděných žalobkyní/, sloužících ke spáchání přestupku, odpovídalo tehdejší právní úpravě“. Šlo tu o standardní postup tehdejšího orgánu státní správy“, když nadto proti původnímu vlastníku nemovitostí K. B. bylo vedeno řízení ještě pro další dva přestupky. V souvislosti s probíhajícím trestním řízením správním byla zrušena nájemní smlouva s K. B. na byt v m. statku /čp. 10 v P./ a byl mu přidělen náhradní byt v obci H. S.; takový postup, podle názoru soudu prvního stupně, „nebyl přímo v rozporu se zákonem, nicméně v tomto konkrétním případě šlo o typický nepřímý postih osob z podnikatelského prostředí“; „tento závěr však nelze vztahovat na situaci týkající se zabrání věcí v trestním řízení správním“. Soud prvního stupně byl dále také toho názoru, že žalovaní nejsou povinnými osobami, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by získali nemovitosti /uvedené v žalobě žalobkyně/ v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný Š. K. není povinnou osobou, neboť svůj spoluvlastnický podíl nezískal od státu, nýbrž děděním po otci. Pokud šlo o žalovanou M. K., získala žalobkyní uváděné nemovitosti spolu se svým manželem Š. K. /který již zemřel 17.10.1999/ kupní smlouvou z 20.11.1969 za 234.432 Kč /za dům čp. 960/ a za 25.370,- Kč za zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 2617/3 a parc. č. 2617/2./. Podle znaleckého posudku, vypracovaného posléze znaleckým ústavem B., s.r.o., činila cena domu čp. 960 v P. 253.877,- Kč. Rozdíl mezi kupní cenou ve smlouvě z 20.11.1969 a cenou stanovenou v uvedeném znaleckém posudku, který činí 19.445,- Kč, je podle názoru soudu prvního stupně nepodstatným rozdílem; rozdílnou částku pokládal soud prvního stupně za přípustnou toleranci, takže tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 22.10.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.9.2002, sp. zn. 51 Co 294,295/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 22.10.2001, č.j. 25 C 161/92-280 /ve znění doplňujících usnesení z 8.2.2002, č.j. 161/92-301 a z 21.5.2002, č.j. 25 C 161/92-305/ potvrzen ve výroku ve věci samé. Ve výrocích o nákladech řízení státu a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně ve věci samé nebylo shledáno důvodným a jen odvolání proti výrokům rozsudku o nákladech řízení bylo posouzeno jako opodstatněné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že v daném případě bylo postupováno v souladu s citovaným ustanovením § 26 odst. 1 písm. a) dříve platného zákona č. 88/1950 Sb., o trestním řízení správním, takže tu nešlo o politickou perzekuci, nýbrž o řešení přestupku, neboť v tomto případě stavebník /otec žalobkyně Karel Bubeník/ začal stavbu bez povolení, přes zákaz v ní pokračoval, byla k domu přistavěna i garáž, došlo k podsklepení stavby, byly provedeny příčky na půdě apod.; původní vlastník této stavby se však po dodatečném povolení stavby měl přestěhovat do této nové stavby, ale on ani podle dodatečného p