28 Cdo 3476/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3476/2024-1073 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) O. B., a b) M. B., oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalované: ARC-H Hradec Králové, IČO 63217473, se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 887/3, zastoupená Mgr. Terezou Diaz Outlou, advokátkou se sídlem v Plzni, Doudlevecká 495/22, o 176 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 155/218, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2024, č. j. 17 Co 30/2024-1043, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2024, č. j. 17 Co 30/2024-1043, se v části výroku I, v níž byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobci a) 6 200 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, a v části výroku II, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) 63 805 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 17 Co 30/2024-1043, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, ve výroku I změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 9 301 Kč s příslušenstvím žalovanou oběma žalobcům zamítl a uložil žalované zaplatit žalobcům (oprávněným rovným dílem) 12 400 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej ve výroku II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) 63 805 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, a v částech výroku III, v nichž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8 059 Kč s příslušenstvím žalovanou oběma žalobcům, včetně „zákonného“ úroku z prodlení z částky 80 904 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018, jakož i o zaplacení 24 323 Kč s příslušenstvím žalovanou žalobci a), včetně „zákonného“ úroku z prodlení z částky 95 120 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018 (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a v částech výroku III, v nichž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 51 144 Kč s příslušenstvím žalovanou oběma žalobcům, jakož i žaloba žalobce a) o zaplacení 6 992 Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích IV, V a VI jej zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 2. Žalobci se vůči žalované domáhají vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (užívání pozemků v k. ú. XY parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v jejich spoluvlastnictví a parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY vlastněných žalobcem a/) v době od 1. 1. 2016 do 31. 3. 2018. Soud prvního stupně při posuzování věcné legitimace účastníků řízení vyšel ze závěru, že nájemní poměr třetího subjektu (obchodní korporace BENOCO s. r. o.) k předmětným pozemkům (založený nájemními smlouvami ze dne 14. 10. 2011) zanikl k 31. 3. 2016; následně předmětné pozemky užívané bezesmluvně žalovanou již nájemním vztahem zatíženy nebyly. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že nájemní poměr obchodní korporace BENOCO s. r. o. k dotčeným pozemkům trval i nadále (i v době od 1. 4. 2016 do 31. 3. 2018). Vzdor existenci uvedeného nájemního poměru dovodil však, že dle § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je žalovaná bezesmluvní uživatelka pozemků, jež nebyla v dobré víře stran svého oprávnění pozemky užívat, pasivně věcně legitimována vydat žalujícím vlastníkům bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (jejich pozemků). Žalobě proto v části, v níž nárok žalobců na úhradu za užívání předmětných pozemků v rozhodném období nebyl dosud uspokojen, vyhověl. 3. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž jí bylo uloženo zaplatit žalobcům (rovným dílem) 12 400 Kč s příslušenstvím, a proti výroku II tohoto rozsudku žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, zda § 2994 o. z. zakládá aktivní věcnou legitimaci vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého při absenci dobré víry bezesmluvnímu uživateli pronajatého pozemku v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaný pod č. 31/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, publikovaný pod č. 8/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021. Namítala, že žalující vlastníci v přítomném sporu o vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého bezesmluvnímu uživateli) nejsou aktivně věcně legitimováni, neboť předmětné pozemky jsou pronajaty obchodní korporaci BENOCO s. r. o., která jedině by byla aktivně věcně legitimována se bezdůvodného obohacení domáhat. Zpochybňovala rovněž rozsah odvolacím soudem určeného bezdůvodného obohacení (funkční souvislost některých pozemků s jí provozovaným lyžařským vlekem, vznik bezdůvodného obohacení v důsledku užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zastavěného opuštěnou budovou bez č. p. či pozemků sloužících k přístupu k jí neprovozované budově občerstvení nebo pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY majících charakter veřejně přístupných komunikací). V uvedeném směru považovala rozsudek odvolacího soudu za odporující jí obsáhle citované judikatuře dovolacího soudu. Vytýkala rovněž hodnocení provedeného znaleckého dokazování, neprovedení ohledání pozemků soudem i nedostatek poučení o neunesení důkazního břemene ve smyslu § 118a o. s. ř. Poukazovala zde na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04. Konečně kladla otázku, zda pravomocné soudní rozhodnutí o nároku žalobců na úhradu za užívání předmětných pozemků nájemcem (obchodní korporací BENOCO s. r. o.) zakládá ve vztahu k posuzovanému řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. Měla za to, že uvedená otázka byla vyřešena v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, publikovaným pod č. 82/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 647/02, publikovaným pod č. 120/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, anebo aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání žalované odmítnuto. 5. Dovolání podané do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba obou žalobců o zaplacení 8 059 Kč s příslušenstvím a „zákonného“ úroku z prodlení z částky 80 904 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018, jakož i žaloba žalobce a/ o zaplacení 24 323 Kč s příslušenstvím a „zákonného“ úroku z prodlení z částky 95 120 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023). Napadla-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu též v části výroku I, v níž byla zavázána zaplatit žalobkyni b) 6 200 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, není dovolání v uvedeném rozsahu (v řízení, v němž nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o vztahy pracovněprávní) přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Nejvyšší soud proto dovolání v naznačených částech dle § 243c odst. 1, 3 věty první, § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. 6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud (v části směřující vůči výroku I, pokud jím byl roz