28 Cdo 3524/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3524/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3524/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3524.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 5 odst. 4 předpisu č. 87/1991 Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 87/1991 Sb. § 34 předpisu č. 128/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3524/2024-1385 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) J. N., b) J. N., oba zastoupeni JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, identifikační číslo osoby: 00007064, 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem v Praze 7, Veletržní 1623/24, identifikační číslo osoby: 03447286, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, 4) hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 5) městská část Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, identifikační číslo osoby: 00063703, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 271/2005, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 4) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2014, č. j. 13 C 271/2005-467, ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného 4) vydat žalobcům pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezený geometrickým plánem č. 2714-7/2011 (dále „předmětný pozemek“), jakož i v akcesorických nákladových výrocích VII., X. a XII. (výrok I.). Dále žalovanému 4) uložil povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 32.976 Kč (výrok II.). 2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně Aegida Neradová, domáhající se vydání pozemků, jež přešly do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu řízení A. N. zemřela a jejími právními nástupci se stali nynější žalobci. Původní žalobkyně vyzvala ve lhůtě stanovené zákonem osoby povinné k vydání nemovitostí v katastrálním území XY, původně v pozemkové knize označených jako parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY a dům č. p. XY a č. p. XY, a rovněž včas uplatnila svůj nárok žalobou u soudu. Oba soudy nižších stupňů pak dospěly k závěru, že předmětný pozemek, jenž představuje část původního pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY a který náleží do vlastnictví žalovaného 4), splňuje předpoklady pro jeho vydání žalobcům dle zákona č. 87/1991 Sb.; proto co do označeného pozemku žalobnímu žádání vyhověly. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 4) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Podotýká, že předmětný pozemek, na němž se nachází veřejná zeleň (parková úprava), tvoří součást veřejně přístupného XY. Dle mínění dovolatele tak předmětný pozemek představuje veřejné prostranství a naplňuje znaky veřejného statku, jenž svou povahou vylučuje, aby k němu mohli žalobci vykonávat vlastnické právo, tedy jej i užívat způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Vyjadřuje proto přesvědčení, že ve vztahu k předmětnému pozemku je dána překážka naturální restituce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ohledně předmětného pozemku zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. S dovoláním žalovaného 4) se ve svém vyjádření ztotožnila žalovaná 3). Akcentovala, že soudy nižších instancí se dostatečně nezabývaly skutečností, že na předmětném pozemku je situována parková úprava. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobci se k dovolání žalovaného 4) vyjádřili nesouhlasně a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 4) odmítl. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 6. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 12. 1995 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 4) přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného 4) je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení vytčené otázky hmotného práva vztahující se k posouzení, zda lze restituční nárok žalobců uspokojit vydáním předmětného pozemku (části původního odňatého pozemku) v situaci, kdy procesní obrana povinné osoby je založena na argumentaci o existenci zákonné překážky naturální restituce spočívající v tom, že předmětný pozemek podléhá režimu veřejného užívání (je veřejným statkem). Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 9. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalovaného 4) shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. 10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 12. Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že ustanovení restitučních předpisů je nutné prioritně vykládat s ohledem na jejich účel [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 691/01, uveřejněný pod číslem 148/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10