28 Cdo 3618/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3618/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Společenství pro dům Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad, IČ: 29193818, se sídlem Rajhrad, Štefánikova 932, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti žalovanému Tokad, s.r.o., IČ: 28549121, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 202.257,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 EC 386/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, a ve výrocích I. a IV. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. července 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 202.257,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladovém výroku IV., kterým byl žalovaný zavázán nahradit žalobci náklady řízení 128.624,- Kč (výrok I.). Současně žalovanému uložil, aby žalobci nahradil náklady odvolacího řízení 22.501,- Kč (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení dne 16. 6. 2009 uzavřeli písemně smlouvu o dodávce tepelné energie na dobu určitou (do 31. 12. 2024) za „předběžně“ sjednanou cenu 525,- Kč/GJ, jež dle ujednání smluvců pro případ změny cen paliv a energie v průběhu roku mohla být žalovaným dodavatelem tepelné energie „úměrně tomu“ jednostranně měněna. Za rok 2010 žalobce, coby odběratel, žalovanému na zálohách za cenu tepelné energie dodané na základě uvedené smlouvy zaplatil celkem 2.400.000,- Kč. Žalovaný následně v souvislosti s vyúčtováním přijatých záloh vrátil žalobci vzniklý přeplatek částkou o 202.257,50 Kč nižší, než jaká by odpovídala ceně dodané tepelné energie 525,- Kč/GJ, dovolávaje se smlouvou založeného práva cenu tepelné energie jednostranně měnit. Soud prvního stupně žalobě o vrácení přeplatku na zálohách ve výši 202.257,50 Kč s příslušenstvím vyhověl, shledávaje ujednání o právu žalovaného jednostranně zvýšit cenu dodané tepelné energie neplatným pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010 (dále též jen – „obč. zák.“), když účastníky přijatá smluvní úprava žalujícího spotřebitele pro případ jednostranného zvýšení ceny tepelné energie dodavatelem neopravňovala k odstoupení od smlouvy, a dovozuje platnost smluvního ujednání o ceně dodané tepelné energie 525,- Kč/GJ. Odvolací soud, byť z jiného právního důvodu, přitakal závěru soudu prvního stupně, že smluvní úprava opravňující žalovaného dodavatele jednostranně zvýšit cenu tepelné energie je neplatná. Uvedené ujednání totiž shledal neurčitým jednak proto, že nebyly dohodnuty podmínky, způsob ani rozsah eventuálního zvýšení ceny, ale i pro jeho kolizi s ustanovením článku VII. odst. 1 smlouvy, vážícím změny smluvního ujednání na písemnou dohodu účastníků (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Poukázal rovněž na okolnost, že důvodem jednostranného zvýšení ceny dodavatelem v posuzovaném případě nebyla změna věcně usměrňované ceny tepelné energie cenovým orgánem (§ 7 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). Ztotožnil se současně i se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní strany dojednaly platně cenu dodané tepelné energie částkou 525,- Kč/GJ. Uzavřel přitom, že přeplatek na zálohách za dodanou tepelnou energii ve výši 202.257,50 Kč s příslušenstvím je žalovaný z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení povinen vydat žalobci (§ 451 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud při posuzování určitosti smluvního ujednání o ceně tepelné energie, která byla dojednána toliko jako předběžná, a tudíž i platnosti uzavřené smlouvy jako celku odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5160/2009, sp. zn. 32 Odo 1249/2006, sp. zn. 32 Odo 835/2002, sp. zn. 23 Cdo 664/2014, či sp. zn. 30 Cdo 531/2014. Namítal, že při závěru o neurčitosti ujednání zakládajícího oprávnění dodavatele zvýšit jednostranně cenu tepelné energie nemůže obstát úvaha soudů nižšího stupně, že pro dodávky nasmlouvané do konce roku 2024 byla platně dojednána fixní cena 525,- Kč/GJ. Z okolnosti, že cena tepelné energie byla sjednána jen jako cena předběžná, přitom dovozoval neplatnost uzavřené smlouvy o dodávkách tepelné energie jako celku. Vyvozoval současně, že nároky účastníků řízení měly být vypořádány jako jejich vzájemné bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že cena byla platně sjednána jako předběžná s tím, že mohla být měněna pouze v případě změny cen paliv a energií; změnu těchto cen ovšem žalovaný neprokázal. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalovaným jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 76 odst. 3 věty druhé zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 3. 7. 2009 (tj. v okamžiku uzavření posuzované smlouvy o dodávce tepelné energie), smlouva o dodávce tepelné energie musí být písemná a musí obsahovat pro každé odběrné místo a) výkon, množství, časový průběh odběru tepelné energie a místo předání, b) základní parametry dodávané a vracené teplonosné látky, kterými jsou teplota, tlak a hmotnostní nebo objemový průtok, c) místo a způsob měření a náhradní způsob vyhodnocení dodávky tepelné energie, dojde-li k poruše měřicího zařízení, a dohodu o přístupu k měřicím a ovládacím zařízením, d) cenu stanovenou v místě měření nebo způsob jejího stanovení, termíny a způsob platby za odebranou tepelnou energii včetně záloh, e) při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst způsob rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie na jednotlivá odběrná místa včetně získávání a ověřování vstupních údajů pro toto rozdělení. Nedojde-li k dohodě o způsobu rozdělení nákladů na jednotlivá odběrná místa, rozdělí dodavatel náklady způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem. Dovolací soud v právních poměrech energetického zákona již formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého uvedeným zákonem upravené smlouvy o dodávkách energií mají povahu smluv kupních (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3557/2008). V režimu občanského práva (za situace, kdy žalobce nemá postavení podnikatele a smluvci nesjednali působnost obchodního zákoníku, posuzovaný vztah z kupní smlouvy nemá charakter obchodního závazku - §§ 261, 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) bylo ke vzniku kupní smlouvy dle rozhodné právní úpravy třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně (§ 588 o