28 Cdo 3726/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3726/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3726/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3726.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Započtení pohledávky Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 131 odst. 1 obč. zák. § 42 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3726/2019-292 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, IČO 44992785, zastoupenému Mgr. Filipem Lederem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení 156.653,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 1/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2019, č. j. 18 Co 175/2018 - 270, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 6. 6. 2019, č. j. 18 Co 175/2018-270, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2018, č. j. 219 C 1/2017-237 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22.6.2018219 C 1/2017-243 (kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 156.653,20 Kč s příslušenstvím, na náhradě nákladů řízení částku 3.600 Kč a soudní poplatek státu ve výši 7.833 Kč) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.200 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 2069/4, jehož součástí je budova č. p. 1499 v k. ú. Řečkovice, obec Brno (což bylo deklarováno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 52 C 86/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 16 Co 29/2013), a že žalovaný coby jejich domnělý vlastník v době od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 inkasoval nájemné za nájem nebytových prostor od třetích subjektů, s nimiž uzavřel nájemní smlouvy (konkrétně se jednalo o nájemní smlouvy uzavřené dne 13. 1. 2012 s Knihovnou Jiřího Mahena v Brně, dne 16. 9. 2010 se společností RACIOLA - JEHLIČKA s.r.o., dne 15. 4. 2009 a dne 13. 6. 2012 s J. R. a dne 27. 8. 2012 s T. H.). Žalovaný se bránil tím, že předmětné nemovité věci v rozhodném období neužíval a že v minulosti na tyto věci vynaložil „značné finanční náklady“, jež mu žalobkyně neuhradila a které vyčíslil na částku „přinejmenším 2.854.045 Kč“, z nichž proti pohledávce žalobkyně uplatnil náklady, které mu vznikly v letech 2004 až 2011, a to v rozsahu odpovídajícím žalované částce; svůj požadavek na zaplacení těchto nákladů dovozoval z § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně vznesla námitku promlčení žalovaným uplatněného nároku a současně upozornila na to, že pohledávky za státem je možné započítávat pouze na základě dohody [viz § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“)]. Odvolací soud se při právním posouzení věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalovaného jakožto domnělého vlastníka nemovitých věcí, který se chopil jejich držby v roce 1990 a disponoval s nimi, vzniklo inkasováním nájemného od třetích subjektů v období od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „o. z.“), které je povinen žalobkyni vydat. Obranu žalovaného posoudil jako nedůvodnou, neboť započtení jeho pohledávek proti pohledávce žalobkyně je podle § 42 zákona č. 219/2000 Sb. možné pouze na základě dohody, kterážto v dané věci uzavřena nebyla, přičemž jeho námitku, že nepřípustnost započtení se vztahuje jen na veřejnoprávní pohledávky, odmítl s tím, že dopad tohoto ustanovení nelze tímto způsobem zužovat. Pokud pak žalovaný namítal, že soud prvního stupně měl jím uplatněný nárok posoudit dle § 131 odst. 1 obč. zák. jako nárok na odpočet nákladů nutných pro údržbu a provoz věci (který nebyl uplatnitelný samostatně), a nikoliv jako námitku započtení pohledávek, odvolací soud uvedl, že nepodal-li žalovaný vzájemnou žalobu, posoudil soud prvního stupně jeho úkon učiněný v podání ze dne 13. 3. 2017 podle jeho obsahu správně jako kompenzační projev, tedy jako námitku započtení. Odvolací soud dále vyslovil názor, že řídí-li se žalobou uplatněný nárok žalobkyně zákonem č. 89/2012 Sb., je nárok na odpočet dle § 131 odst. 1 obč. zák. „možný jen za situace, kdy byla podána žaloba na vydání věci spolu s jejími plody a užitky, případně na náhradu škody, do 31. 12. 2013“, avšak „za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. může držitel uplatnit své nároky dle § 997, případně dle § 1001 o. z. s tím, že se jedná o nárok samostatný, který podléhá promlčení“, a že se tak „nemohlo jednat o nárok na odečet ve smyslu § 131 odst. 1 obč. zák.“, takže nebylo namístě zabývat se žalovaným tvrzenými náklady na nemovitosti v letech 2004 až 2011. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho mínění závisí, a to: 1) otázky hmotného práva, „zda může neoprávněný držitel věci uplatnit právo na tzv. odpočet ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 in fine zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku (v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vůči právu vlastníka věci na vydání plodů a užitků věci (vzniklého za dobu účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), pakliže náklady nutné na údržbu a provoz věci byly neoprávněným držitelem vynaloženy v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, avšak právo na odpočet nemohl neoprávněný držitel objektivně realizovat s ohledem na skutečnost, že až do skončení účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebylo vlastníkem věci vůči neoprávněnému držiteli věci nikdy uplatněno právo na vydání jejích plodů a užitků (vše v situaci kdy samostatné uplatnění práva neoprávněného držitele na odpočet nákladů nutných pro údržbu a provoz věci nebylo za účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, možné)“, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; 2) otázky procesního práva zda „je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy (a obecně tím, co se v soudním řízení odehrálo a vyšlo najevo) na straně jedné a skutkovými zjištěními soudu na straně druhé“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a to nálezů ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16; 3) otázky procesního práva, zda „je povinností soudu správně kvalifikovat hmotněprávní úkon účastníka řízení, který učiní v průběhu soudního řízení vůči jinému účastníkovi řízení v rámci své procesní obrany před soudem“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, v němž dospěl k závěru, že právní kvalifikace je věcí soudu; 4) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016): „Jestliže neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí těžil její plody a má povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu, pak si může od nároků vlastníka uvedených v § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů a současně má vlastník věci vůči neoprávněnému držiteli právo na vydání plodů, pak náklady, jež držitel účelně vynaložil na těžbu plodů, představují náklady nutné na provoz věci ve smyslu § 131 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; nejen že by tyto náklady musel vlastník, kdyby věc d