28 Cdo 3837/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3837/2020-1032USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, identifikační číslo osoby 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) městu Andělská Hora, identifikační číslo osoby 005 75 976, se sídlem Andělská Hora 197, zastoupenému Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 230/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020, č. j. 11 Co 33/2020-998, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové, advokátky se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36. O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) : Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 10. 2019, č. j. 8 C 230/2015-960, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků (části) parc. č. 190 (jehož součástí je stavba č. p. 215), parc. č. 192 (jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e.), parc. č. 300 (jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e.), části parc. č. 37/1, parc. č. 77 a parc. č. 78 v katastrálním území Andělská Hora ve Slezsku, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k pozemkům parc. č. 37/1 a parc. č. 78 v k. ú. Andělská Hora ve Slezsku, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, a proto ve vztahu k nim postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k zbylým pozemkům (parc. č. 190, parc. č. 192, parc. č. 77 a parc. č. 79 v k. ú. Andělská Hora ve Slezsku – dále jen „předmětné pozemky“) pak odvolací soud uzavřel, že za podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, města Andělská Hora, na čemž – pokračuje odvolací soud – nemohlo nic změnit ani ustanovení § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), či (rovněž později přijatý) zákon č. 428/2012 Sb., a nejde tak ani o případ porušení blokačních ustanovení uvedených v § 18 odst. 1 zákon č. 428/2012 Sb., a proto žaloba na určení vlastnického práva první žalované podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nemůže být úspěšná ani ve vztahu k těmto pozemkům. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k předmětným pozemkům, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (od dovolatelkou odkazované – dále uvedené – judikatury Ústavního soudu). Za nesprávný označuje dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na druhou žalovanou (město Andělská Hora) přejít podle zákona č. 172/1991 Sb., dovozujíc, že přechodu tohoto majetku (byl-li původním majetkem církve) bránilo i ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Dále pak dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16]. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v tom závěru, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku dle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, došlo-li