28 Cdo 3939/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3939/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3939/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3939.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní pozemek Podílové spoluvlastnictví Převod nemovitostí Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 95/1999Sb. § 7 odst. 1 písm. b) předpisu č. 95/1999Sb. § 7 odst. 5 předpisu č. 95/1999Sb. § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 4. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.17.2011III.ÚS 1807/11JUDr. Jiří Muchaodmítnuto11.24.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3939/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců 1) M. K., 2) M. K., 3) A. K., 4) A. W., 5) O. W., zastoupených JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou ve Stříbře, Masarykovo nám. 8, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 245/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č. j. 53 Co 538/2008-161, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č. j. 53 Co 538/2008-161, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2008, č. j. 6 C 245/2006-141, se ve vztahu mezi žalobkyní 5) Olgou Wolfovou a žalovaným zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbytku, tj. ve vztahu mezi žalobci 1), 2), 3), 4) a žalovaným, se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2008, č. j. 6 C 245/2006-141, kterým byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby byl žalovaný povinen uzavřít se žalobci tam specifikovanou kupní smlouvu a smlouvu o převodu pozemku parc.č. 1160/1 o výměře 137.7012 ha (orná půda) v k. ú. T., který by následně náležel do podílového spoluvlastnictví žalobců (výrok I.). Odvolacím soudem nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož restituční nárok uplatněný prvními čtyřmi žalobci jakožto oprávněnými osobami na základě ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a na straně páté žalobkyně jakožto samostatně hospodařící rolnice podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nedosáhl (na straně prvních čtyř žalobců) ani 50 % z minimální ceny předmětného pozemku, nebyl tak naplněn zákonný předpoklad pro převod pozemku ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) citovaného předpisu. Vzhledem k tomu, že takto uzavřená kupní smlouva by byla neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., nebylo možné, aby příslušné ujednání žalovaný se žalobci uzavřel. První instancí bylo navíc shledáno, že restituční nárok žalobců směřující k naturálnímu plnění je již prekludován, a to s ohledem na skutečnost, že jej uplatnili jako osoby, které toto právní postavení získaly na základě postoupených pohledávek. Jakožto postupníci proto mohli žalobci s účinností od 1. 1. 2006 požadovat pouze uspokojení ve formě finanční náhrady. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a dále v této věci zaujal následující právní názory. Předně konstatoval, že pokud nebylo prvními čtyřmi žalobci tvrzeno, že jsou nositeli nároku na náhradní pozemky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 (v tehdejším znění) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákona o půdě“), pak tito navrhovatelé nemohou být oprávněnými osobami, jimž by podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. svědčil nárok na prodej půdy z vlastnictví státu. Odvolací instancí bylo z tohoto důvodu uzavřeno, že uvedení žalobci tak mají pouze postavení tzv. jiných osob ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a tudíž se prodeje předmětného pozemku ve vlastnictví státu mohou domáhat jedině za podmínek stanovených pro tyto osoby v ustanovení § 8 citovaného předpisu, což ovšem tito žalobci neučinili. Přestože pátá žalobkyně svůj nárok uplatňovala jakožto samostatně hospodařící rolník, tedy na základě odlišného zákonného ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., nemohlo být podle názoru soudů obou stupňů její žalobě vyhověno s ohledem na charakter předmětného nároku, kvůli němuž musela sdílet právní osud ostatních žalobců. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označili vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci vylíčení právní otázky a ve spojení s ní též dovolacích důvodů zejména tvrdili, že nižší instance špatně vyhodnotily nabídku, když všichni žalobci v dané věci vystupovali jako oprávněné osoby a pátá žalobkyně navíc jakožto nájemce sporného pozemku. Dále zdůraznili pochybení soudů obou stupňů, kterého se tyto dopustily ve vztahu k páté žalobkyni, když bez dalšího nevyhověly jejímu nároku, ačkoli uznaly, že je po právu. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobců bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci, jakož i na základě ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí podle mínění dovolatelů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání ve vztahu mezi prvními čtyřmi žalobci a žalovaným není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním prvních čtyř žalobců nesplňuje. Je nutné předeslat, že žalobci, ač současně postupníci podle § 33a zákona o půdě, volili vůči Pozemkovému fondu právní cestu úplatného převodu nemovitosti podle zákona č. 95/1999 Sb. To však neznamená, že by ustanovení i judikatura k právnímu statusu postupníků zde postrádala aplikační význam. V tomto směru je třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. 6/05, z něhož pro danou věc vyplývá, že jelikož se žalobci ve vztahu k předmětnému restitučnímu nároku nacházeli v právním postavení tzv. postupníků, nemohli se tak úspěšně domáhat příslušného naturálního plnění v podobě získání vlastnického práva ke sporné nemovitosti, neboť s účinností od 1. 1. 2006 mohli požadovat pouze uspokojení prostřednictvím peněžité náhrady. Nižší instance tudíž rozhodly správně, pokud těmto čtyřem žalobcům vlastnické právo nepřiznaly, když tito navíc nesplňovali další nutnou podmínku pro převod zmíněného pozemku, kterou je dosažení minimální výše 50 % z ceny předmětné nemovitosti, jak vymezuje ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb. Jiná situace pak nastává u páté žalobkyně, neboť v tomto rozsahu shledává Nejvyšší soud dovolání jak přípustným, tak zároveň důvodným. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě (v tehdejším znění) platilo, že v případě, kdy zemědělské pozemky nebylo možno vydat, převedly se oprávněné osobě bezú