28 Cdo 4184/2018 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4184/2018-79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, proti žalovaným 1) T. V., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, a 2) Kolektivu ACS Klinika, z. s., se sídlem v Praze 3, Buchovcova 1731/1, IČ 049 19 599, zastoupenému Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem v Liberci XIV., Vrchlického 802/46, o zaplacení celkem částky 359.058 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 213/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 72 Co 11/2018-53, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 72 Co 11/2018-53, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 4 C 213/2017-38, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. 5. 2017 domáhala, aby žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit jí částku 74.459 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky ročně od 21. 11. 2016 do zaplacení, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 284.599 Kč, aby žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% z částky 284.599 Kč od 21. 11. 2016 do zaplacení a aby žalovanému 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% z částky 284.599 Kč od 30. 1. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, způsob ochrany památkově chráněné území, a dále pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY - občanská vybavenost, způsob ochrany památkově chráněné území, včetně součástí a příslušenství, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovité věci“ či „nemovité věci“), že s těmito nemovitými věcmi je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že tato organizační složka státu uzavřela dne 2. 3. 2015 s účinností od 2. 3. 2015 smlouvu o výpůjčce těchto nemovitých věcí s žalovanou 1), podle níž jí je přenechala k bezplatnému užívání za účelem provozu Autonomního sociálního centra Klinika, přičemž doba výpůjčky byla dohodnuta na dobu určitou v trvání nejdéle jednoho roku, nedojde-li dříve ke změně příslušnosti hospodaření s majetkem na jinou organizační složku státu. Přestože k prodloužení této smlouvy nedošlo, takže užívací vztah zanikl ke dni 2. 3. 2016, užívala žalovaná 1) označené nemovité věci i v období od 3. 3. 2016 do 5. 10. 2016 bez právního titulu a provozovala v nich Autonomní sociální centrum Klinika, a v období od 16. 4. 2016 [kdy byla založena žalovaná 2)] do 5. 10. 2016 nemovité věci užívali oba žalovaní společně a provozovali v nich Autonomní sociální centrum Klinika, aniž za to žalobkyni zaplatili jakoukoli náhradu. Podle závěru znaleckého posudku, který si žalobkyně nechala zpracovat, činí obvyklá cena nemovitých věcí 15.140.000 Kč, z níž „pro výpočet výše náhrady za bezesmluvní užívání byla použita sazba 4 % z této ceny, což činí 605.600 Kč/rok“. Ačkoliv žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou 1) k zaplacení částky 359.058 Kč a žalovaného 2) k zaplacení částky 284.599 Kč, odmítli oba žalovaní požadované částky zaplatit. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 4 C 213/2017-38, žalobu v plném rozsahu zamítl (výroky I. až IV.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 48.593,60 Kč k rukám jejího zástupce (výrok V.) a žalovanému 2) náklady řízení ve výši 39.040 Kč k rukám jeho zástupce. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 20. 6. 2018, č. j. 72 Co 11/2018-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.148,40 Kč k rukám Pavla Uhla, advokáta (výrok II.) a žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.760 Kč k rukám Mgr. Pavla Čižinského, advokáta (výrok III.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 2. 3. 2015 s žalovanou 1) podle § 2193 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle § 27 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, smlouvu o výpůjčce předmětných nemovitých věcí, podle níž byly tyto věci přenechány žalované 1) k bezplatnému užívání na dobu určitou v trvání nejdéle jeden rok (s možností opakovaného prodlužování), nedojde-li dříve ke změně příslušnosti hospodaření s předmětným majetkem na jinou organizační složku státu, a to za účelem provozování Autonomního sociálního centra Klinika, že v této smlouvě byl mimo jiné konstatován zhoršený stavebně technický stav vypůjčeného objektu s tím, že vstup do něj i jeho užívání je na vlastní nebezpečí uživatelů, přičemž vyklizení nemovitých věcí bylo ve smlouvě dohodnuto v den skončení jejich výpůjčky, a pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč denně, že žalovaní nemovité věci po skončení výpůjčky nevyklidili, že žalovaná 1) je užívala v období od 3. 3. 2016 do 5. 10. 2016 bez právního titulu, za což zaplatila žalobkyni smluvní pokutu ve výši 217.000 Kč, a že žalovaný 2), který byl založen ke dni 16. 4. 2016, je užíval do 5. 10. 2016, aniž za toto užívání nemovitých věcí oba žalovaní cokoliv zaplatili. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí, znalkyně J. Zubákové ze dne 29. 6. 2016, předloženého žalobkyní spolu s žalobou, bylo dále zjištěno, že nemovité věci původně sloužily od roku 1961 do poloviny roku 2012 jako plicní středisko Obvodního ústavu národního zdraví, že od té doby byl objekt bez využití a údržby, devastován, že do objektu (domu č. p. XY) nebylo nikterak investováno (kromě provizorně provedených rozvodů vody a elektroinstalace), takže vykazuje vyšší stupeň technického i morálního opotřebení, přičemž pro uvedení objektu do užívání je nutná rekonstrukce a výměna téměř všech prvků a vybavení krátkodobé životnosti, a že bez dalších oprav není budova vhodná k pronajmutí. Z výpovědi svědkyně I. K., ředitelky odboru hospodaření s majetkem státu na území hl. m. Prahy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, bylo zjištěno, že „žalobkyně poskytla žalované 1) nemovité věci k bezúplatnému užívání předně pro jejich nepříznivý stavebně technický stav a dále za účelem eliminace nákladů, které do té doby na jejich ostrahu vynakládala. Stavební úřad - vzhledem k tomu, že byl nalezen doklad prokazující kolaudační stav dotčeného objektu jako plicního střediska - prodloužení smlouvy o výpůjčce zakázal. Žalobkyně, která si byla vědoma nepříznivého stavu předmětných nemovitostí, je proto chtěla převést do vlastnictví jiného subjektu, případně na jinou organizační složku státu, k čemuž pak došlo v říjnu 2016, kdy právo hospodaření s předmětným majetkem bylo převedeno na Správu železniční dopravní cesty, státní organizaci“. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 1. 2017, č. j. 12 C 70/2016-360, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, byla žalované 1) uložena povinnost nemovité věci vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Odvolací soud s odkazem na § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že v rozhodném období k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně nedošlo. Konstatoval, že výše bezdůvodného obohacení se určuje peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla formou nájmu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016), avšak „žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že by žalobou požadovaná částka odpovídala nájemnému, kterého by mohla v daném místě a čase dosáhnout“. Dovodil, že vzhledem ke zjištěnému kolaudačnímu stavu předmětného objektu a s přihlédnutím ke ztrátě jeho stavebně technických funkcí, byl pronájem tohoto objektu zjevně nerealizovatelný. K tvrzení žalobkyně, že jí žalovaní znemožnili změnu kolaudačního stavu objektu, čímž mělo dojít k jejich obohacení ve výši žalovaných částek, odvolací soud nepřihlédl, neboť nebylo uplatněno v řízení před soudem prvního stupně (§ 205a o. s. ř.). Za dané situace bylo z tvrzení žalobkyně prokázáno pouze to, že žalovaní ji okupací předmětných nemovitostí v době od 3. 3. 2016 do 5. 10. 2016 částečně omez