28 Cdo 440/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 440/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 12. 2004 Spisová značka:28 Cdo 440/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.440.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 5 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb. § 39 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 440/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. T., B) E. T., a C) E. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. Ž., 2) Z. P., 3) M. F., žalované 2/, 3/ zastoupeny v dovolacím řízení advokátem, a 4) Bytovému podniku P., s. p. v likvidaci, s likvidátorem Ing. R. D., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 132/2001, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, se ve výroku II. o věci samé a v nákladových výrocích IV., V., VIII. a IX. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C 132/2001-64, ve výroku I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou v poměru 2/3 podílu prvních dvou žalobců ve společném jmění a 1/3 podílu třetí žalobkyně spoluvlastníky pozemků, a to parc. č. 2454 o výměře 303 m2 – zastavěné plochy a parc. č. 2455 o výměře 1234 m2 – zahrady, obou zapsaných pro obec P. a k. ú. S. u Katastrálního úřadu P. Ve zbylých výrocích II. až V. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly spolu s domem čp. 1948 (stojícím na parc. č. 2454) v pozemkové knize vedeny jako vlastnictví J. G. Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství z 20. 7. 1951 byly pozemky i s domem podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. (o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků) zahrnuty do znárodňovaného majetku bývalého podniku Ing. V. B. v M. H. s odůvodněním, že jsou určeny pro provoz znárodněného podniku; sloužily totiž jako záruka provozního úvěru na podnik. Ve výměru byl u slov „za ministra“ uveden nečitelný podpis. Z rozhodnutí Ministerstva místního hospodářství z 22. 6. 1954 bylo dále zjištěno, že nemovitosti byly začleněny do Bytového podniku h. m. P. Dne 23. 4. 1974 byla mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a žalobci uzavřena kupní smlouva, kterou podnik jménem státu prodal v nyní požadovaném spoluvlastnickém poměru žalobcům dům čp. 1948 a zároveň s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání přilehlých pozemků (předcházelo rozhodnutí finančního odboru ONV v P. z 19. 4. 1974 o přidělení pozemků do osobního užívání). Kupní smlouvu registrovalo Státní notářství pro P. pod sp. zn. 5 R I 75/74, avšak dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků - podle názoru soudu prvního stupně – nikoli, neboť nebyla vedena v příslušném rejstříku R II. Bytový podnik v P., s. p. později dohodou z 23. 7. 1991, registrovanou Státním notářstvím v P. dne 12. 9. 1991, vydal předmětné pozemky s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) bratru J. G. Č. B. jako oprávněné osobě. Dědičkami Č. B., který zemřel 11. 11. 1999, se během řízení staly jeho dcery, nyní žalované. Podle výpisu z katastru nemovitostí jsou však aktuálními vlastnicemi pozemků pouze druhá a třetí žalovaná rovným dílem, a to na základě darovací smlouvy z 30. 10. 1991, uzavřené po vydání pozemků a vložené do katastru 27. 1. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná a čtvrtý žalovaný nejsou pasivně legitimováni a žalobu proti nim zamítl. Konstatoval též, že výměr o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 byl vydán v rozporu se zákonem, neboť pozemky nesloužily provozu znárodňovaného podniku a výměr nebyl podepsán ministrem (ač bylo znárodnění výlučně v jeho pravomoci). Z toho dovodil, že znárodněním nezaniklo vlastnictví k pozemkům a žalobci navíc pozemky nevydrželi; dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků žalobcům byla totiž podle soudu prvního stupně pro vadu registrace neplatná a pozdější restituční spor o vydání domu čp. 1948 vyloučil dobrou víru žalobců. Těm tedy nemohl svědčit vlastnický titul a nemohli být tedy úspěšní ve sporu. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalované a čtvrtému žalovanému. Výrokem II. však změnil rozsudek soudu prvního stupně v relaci ke druhé a třetí žalované tak, že určovací žalobě v plném rozsahu vyhověl. Podle úspěšnosti ve věci pak rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o právní posouzení důsledků znárodňovacího výměru ze dne 20. 7. 1951. Šlo zajisté o akt vydaný v rozporu s právními předpisy, nikoli však nulitní – následkem vady výměru je tedy jen existence restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., svědčícího oprávněné osobě. Jako nesprávný shledal odvolací soud i názor soudu prvního stupně o vadě registrace dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, vedoucí k závěru, že žalobcům nevzniklo užívací právo k pozemkům. Tuto otázku odvolací soud podrobně analyzoval za použití zákona č. 95/1963 Sb., tj. notářského řádu, judikatury i instrukce ministerstva spravedlnosti č. 4/1964, kterou byl vydán jednací řád pro státní notářství; dospěl poté k závěru, že účinky registrace nastaly. Registrací dohody ze dne 23. 4. 1974 tedy vzniklo všem žalobcům společně právo osobního užívání pozemků, které v roce 1991 existovalo. Vydal-li Bytový podnik pro P. dohodou ze dne 23. 7. 1991 pozemky Č. B., pak k tomu neměl žádné oprávnění, dohoda je podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná a žalobcům zůstalo zachováno právo osobního užívání pozemků, které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na spoluvlastnictví k nim. Proti měnícímu meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podaly druhá a třetí žalovaná dovolání. Vytkly v něm odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasily se způsobem posouzení výměru o znárodnění podniku ing. B.; měly zato, že nezákonnost výměru přivodila důsledky příznivé pro dosavadní vlastnici. Nešlo jen o to, že výměr z 20. 7. 1951 nebyl podepsán ministrem; do výměru byly především neoprávněně pojaty pozemky ve vlastnictví J. G., ač nikdy nebyly součástí znárodňovaného podniku (a zde již je důvod nulity výměru). Odvolací soud podle dovolatelek též pochybil, dovodil-li platnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, sjednané se žalobci. Žalobcům bylo později v restitučním řízení soudem uloženo uzavřít se žalovanými dohodu o vydání domu čp. 1948. Pro vydání přilehlých pozemků ovšem svědčily stejné skutkové a právní důvody. Dovolatelky připouštěly, že s ohledem na již uzavřenou dohodu o vydání pozemků s Bytovým podnikem v P. nepožádaly žalobce, jako jinak povinné osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o vydání předmětných pozemků. Za standardních okolností by však žalobci museli vydat pozemky stejně, jako byli nuceni soudní cestou uzavřít dohodu o vydání domu čp. 1948. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ani další žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolatelky, zastoupené advokátem, podaly dovolání včas. Dovolání je vzhledem k diformitě rozsudků nižších instancí přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) a opírá se o tvrzení podřaditelná pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. o nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je důvodné. Úvahám odvolacího soudu lze přisvědčit potud, posoudil-li dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 23. 4. 1974 jako notářstvím registrovanou a tedy účinnou. Argumentace ustanovením § 64 tehdejšího notářského řádu (zákona č. 95/1963 Sb.) a judikaturou (R 9/1967), vylučující možnost jen částečné registrace jinak celistvého smluvního projevu účastníků, je plně přijatelná. Rovněž tak odvolací soud nepochybil, přičetl-li zjištěným vadám výměru o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 jen účinek naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.; negace následků znárodnění je tu již bezp