28 Cdo 4659/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4659/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2007 Spisová značka:28 Cdo 4659/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4659.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 778/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4659/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu        JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště O., proti žalovanému O. – J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 59/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 40 Co 1351/2006 – 240, takto: I.  Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že vlastnicí nemovitostí identifikovaných ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí je žalobkyně. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil i co do nákladů řízení před tímto soudem a rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po procesní stránce se soud prvního stupně nedopustil žádných procesních vad, které by zakládaly zmatečnost, a odvolací soud nezjistil ani jiné vady, které by mohly přivodit nesprávnost rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že skutková zjištění a závěry, které soud prvního stupně na základě svého dokazování přijal, jsou správné, neboť korespondují s obsahem spisu. V souzeném sporu jde o žalobu na určení vlastnického práva a jeho podstata se koncentruje do řešení předběžné otázky absolutní neplatnosti dohody o navrácení majetkových práv ze dne 9. 9. 1991, kterou jako důvod podané žaloby uvádí žalobkyně. Státní příspěvková organizace Okresní správa kin v H., na níž bylo převedeno právo hospodaření k předmětným nemovitostem, nebyla povinnou osobou k navrácení majetkových práv dle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací (dále jen zák. č. 173/1990 Sb.), a § 2 zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb. (dále jen zák. č. 232/1991 Sb.). Rozhodující pro právní posouzení věci je v daném případě dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, jenž nabyl účinnosti dne 28. 8. 1945. Citovaný dekret ve svém § 2 provedl zestátnění veškerých předmětů provozu, provozních prostředků, zásob surovin a jiného materiálu, jakož i veškerého provozního zařízení podniků včetně provozoven v oboru výroby, rozšiřování a veřejného promítání filmů. V projednávané věci došlo na základě protokolu ze dne 8. 8. 1946 k přechodu předmětné budovy na stát. Dle ustálené judikatury k ustanovení § 2 citovaného dekretu prezidenta republiky lze dovodit, že do vlastnictví státu přešel veškerý majetek podniku provozujícího uvedenou činnost nejen jako celek, ale i v jednotlivostech, a i když formální vlastnictví k majetku citovanému v tomto dekretu přechází na stát teprve dnem odevzdání (8. 8. 1946), stal se veškerý filmový majetek dnem 28. 8. 1945 specifickým účelovým jměním vyhrazeným státu. Nelze akceptovat argumentaci žalovaného, že na základě citovaného dekretu bylo znárodněno kino jako provoz se všemi movitými věcmi sloužícími k tomuto provozu, nikoliv však budova kina. Podle § 2 odst. 2 dekretu č. 50/1945 Sb. přechází veškerý majetek podniků uvedených v § 1 odst. 1 a 2 dekretu dnem odevzdání do vlastnictví státu, který jej může přenést vcelku nebo v částech na právní subjekty jím zřízené, v daném případě na Československý státní film. Podle § 4 uvedeného dekretu se pak zmocňuje Ministerstvo informací a osvěty, aby do doby, než budou vydány předpisy k jeho provedení, činilo přechodná opatření k provedení nezbytná. Jestliže tedy Ministerstvo informací a osvěty potvrdilo dne 11. 6. 1951, že budova kina v H. („S.“), tj. část domu č. p. 368, postavená na části stavební parcely č. kat. 328, označené v geometrickém plánu ze dne 25. 4. 1951 jako parcela č. kat. 328/2, zapsaná ve vložce č. 358 pozemkové knihy katastrálního území H., je provozním prostředkem sloužícím k veřejnému promítání filmů, a vztahují se na ni proto ustanovení dekretu č. 50/1945 Sb., nelze pochybovat, že jednalo v mezích své kompetence, a tudíž je jeho potvrzení listinou vkladovou dle § 33 písm. d) tehdy platného knihovního zákona. V předmětném sporu pak bylo mezi jeho účastníky nesporným, že uvedená budova je v současné době samostatnou stavbou, a je proto způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Je najisto postaveno, že nemovitost jako celek přešla do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. a teprve stát v postavení vlastníka nemovitost rozdělil geometrickým plánem ze dne 25. 4. 1951 a oddělenou část nemovitosti, označenou jako parc. č. 328/1 – stavební plocha dům, převedl do vlastnictví Československé obce sokolské a tato část nemovitosti předmětem restituce ani určovací žaloby není. Neobstojí ani námitka žalovaného, že povinným subjektem může být i stát za předpokladu, že se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. (od 1. 1. 1957 to byla ČSTV) a tento majetek držel i ke dni 1. 6. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 173/1990 Sb. Nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto řízení – objekt kina a pozemek, na kterém je postaven, nebyly nikdy majetkem ČSTV, neboť s účinností od 8. 8. 1946, kdy na základě protokolu o předání a převzetí byly tyto nemovitosti odevzdány do vlastnictví státu, byly vždy ve vlastnictví státu, a to i ke dni 9. 9. 1991, kdy byla uzavřena dohoda o navrácení majetkových práv, jejíž absolutní neplatnosti se žalobce v tomto řízení domáhá. Dohoda ze dne 9. 9. 1991 byla uzavřena v rozporu se zákonem, a v důsledku toho je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zákonným důsledkem takového závěru je určení vlastnického práva žalobkyně k budově, která je předmětem tohoto řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání s tím, že „napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu“. Napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, neboť odvolací soud rozhodl o právních otázkách, které dle názoru dovolatele nebyly dosud dovolacím soudem řešeny a jejich řešení by mohlo mít význam také z hlediska rozhodovací praxe v některých jiných soudních případech. Napadené rozhodnutí řeší některé právní otázky v rozporu s hmotným právem.  Dohoda ze dne 9. 9. 1991 o navrácení majetkových práv je platná, neboť ji v souladu s příslušnými restitučními předpisy za stát podepsal subjekt, který byl v den doručení výzvy k navrácení majetku držitelem žalovaného majetku a vykonával vůči němu veškerá práva jménem státu jako vlastníka. Nebylo tedy možné, aby žalovanému dohodou vydal předmětný majetek kdokoliv jiný než Okresní správa kin, zastoupená ředitelem jakožto statutárním orgánem. Není správný právní závěr odvolacího soudu, že státní příspěvková organizace Okresní správa kin v H. nebyla povinnou osobou k navrácení majetkových práv podle ustanovení § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 zák. č. 232/1991 Sb. Dovolatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ČR č. 24/1997 Sb., podle kterého se navracejí majetková práva odňatá zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu k 31. 3. 1948 s tím, že povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový majetek ke dni účinnosti zák. č. 173/1990 Sb. držel. Dle dovolatele nelze souhlasit s tím, že stát v daném případě není povinnou osobou k vydání předmětného majetku a že dohoda ze dne 9. 9. 1991 je neplatná. Odvolací soud taktéž dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že § 2 dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. lze vykládat v souvislosti s tehdy platným občanským zákoníkem, zejména ustanoveními o příslušenství a součásti věci. O nemovitosti ani její části není v předávacím protokolu ze dne 8. 8. 1946 žádná zmínka, neboť se v něm hovoří pouze o předání kina jakožto provozu se všemi movitými věcmi sloužícími tomuto provozu. Movité věci nemohou být příslušenstvím nemovitosti, a proto nedošlo „k zestátnění budovy č. p. 368,