28 Cdo 473/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 473/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2013 Spisová značka:28 Cdo 473/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.473.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. § 6 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 9. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.11.2013IV.ÚS 3468/13JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto21.10.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 473/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. M. J., zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., 276 01 Mělník, Jiráskova 236, a 2. R. K., zastoupeného JUDr. Alenou Jírovcovou, advokátkou, 506 01 Jičín, Šafaříkova 161, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Co 295/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 127/99 (žalobců M. J., zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., 276 01 Mělník, Šafaříkova 161, a R. K., zastoupeného JUDr. Alenou Jírovcovou, advokátkou, 506 01 Jičín, Jiráskova 236, proti žalovaným: a) Městu Hořice, 508 19 Hořice, Jungmannova 342 (Městský úřad), zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou, 506 01 Jičín, Fortna 40, b) Královéhradeckému kraji, 500 00 Hradec Králové, Wonkova 1142 (Krajský úřad) a c) REWENTĚ Fond 6, s. r. o., IČO 6106 4165, Jirny 353, zastoupené Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou, Praha 17 – Řepy, Slánská 1678, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobců, podané u soudu dne 21. 6. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 12. 2011, č. j. 7 C 127/99 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2012, č. j. 7 C 127/99-1030). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že F. K. a R. K., byli ke dni 16. 1. 1971 spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) pozemků, které byly v pozemkové knize pro katastrální území H. zapsány pod č. PK 414, č. PK 415/1 a č. PK 415/2 (s uvedením údaje o tom, jak jsou tyto pozemky zapsány nyní v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště Jičín). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 56.842,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni M. J. na náklady řízení další částku 29.207,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012, č. j. 25 Co 295/2012-1132. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 12. 2011, č. j. 7 C 127/99-1024 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2012, č. j. 7 C 127/99-1030) změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu a žalobu žalobců zamítl, když dospěl k závěru, že „žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť svou žalobou obcházejí restituční předpisy, dále, že co do určení vlastnického práva R. K. žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodu dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli R. K. a také z toho důvodu, že žalobci uváděná kupní smlouva ze dne 18. 12. 1958 (jejíž platnost zdůrazňují zejména žalovaní) není neplatná“; odvolací soud dospěl i k závěru, že „v tomto řízení nebylo dáno oprávnění přezkoumávat správnost postupu katastrálního úřadu, jakož i k závěru, že pro rozhodnutí v této právní věci nebylo podstatné, od které doby jsou žalovaní zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci sporných pozemků.“ Měl tedy odvolací soud za to, že odvolání žalovaných není opodstatněné. Odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s hodnocením jím provedeného dokazování, avšak právní závěry soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za správné. Odvolací soud vycházel (na rozdíl od soudu prvního stupně) z právního závěru, že pokud se žalobce nebo jejich právní předchůdci mohli domáhat vydání věcí v restitučním řízení, nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva svého předchůdce (který pozbyl věcí za podmínek uvedených v restitučních předpisech) ke dni jeho úmrtí. Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobci se nesprávně domáhají určení, že jejich právní předchůdci byli vlastníky předmětných nemovitostí ke dni 16. 1. 1971, tedy ke dni úmrtí F. K. (matky R. K.). Odvolací soud dovozoval, že „vyhovění žalobě v této části by ovšem bez dalšího nemohlo vést k závěru, že R. K. daný majetek vlastnil ke dni svého úmrtí a rozsudek by proto v této části nemohl vést k závěru, že je zde nový, v dědickém řízení dosud neprojednaný majetek zůstavitele R. K.“. Žalobci požadované určení tedy nemohlo založit právně významný následek v řízení o dědictví po uvedeném zůstaviteli. Pokud šlo o pasivní legitimaci žalovaných, kterou žalovaní v uplatňované námitce zpochybňovali, byl však odvolací soud toho názoru, že žalovaní jsou v tomto řízení pasivně legitimováni, když v průběhu celého řízení měli za to, že tu není dáno vlastnické právo právních předchůdců žalobců. Odvolací soud byl i toho názoru, že v této právní věci nemohla obstát námitka žalované Rewenty Fond 6, s. r. o., o dobré víře na straně této žalované společnosti, když totiž žalobci v této právní věci se domáhají určení vlastnického práva ke sporným pozemkům ve prospěch svých právních předchůdců, a to k okamžiku, který předcházel touto žalovanou uváděnému nabytí vlastnického práva v dobré víře. Za základní okolnost v této právní věci pokládal odvolací soud to, že byly-li předmětné nemovitosti odňaty právním předchůdcům žalobců v roce 1958, stalo se tak způsobem a v období, na které se restituční předpisy zjevně vztahují, a pak nárok na obnovení vlastnického práva je tu možné uplatnit pouze podle restitučních předpisů; odvolací soud dovozoval, že tu není přípustné smysl a účel restitučního zákonodárství obcházet postupem podle obecných předpisů občanskoprávních (např. na základě doloženého tvrzení, že tu vlastnické právo nezaniklo a ve skutečnosti trvá). Pokud šlo o tvrzení žalobců, že kupní smlouva ze dne 18. 12. 1958 (od níž odvíjejí své právo žalovaní) údajně vůbec nebyla uzavřena, případně, že je neplatná, odvolací soud uváděl, že sdílí názor soudu prvního stupně, že uvedená kupní smlouva uzavřena byla, ale závěry soudu prvního stupně o neplatnosti této kupní smlouvy nepovažuje odvolací soud za správné. Existence tísně na straně prodávajících, pro niž právní předchůdci žalobců podepsali kupní smlouvu pod hrozbou vyvlastnění, jak měl za to soud prvního stupně, byla tu posouzena soudem prvního stupně bez přihlížení k tomu, že i v rozhodování dovolacího soudu je ustálen právní závěr, že upozornění na možnost reálního využití právního nástroje vyvlastnění (tedy možnost přiznávaná přímo právním předpisem), případě zdůrazňováním možnosti vyvlastnění, není způsobilá vyvolat tíseň u účastníků uzavírané smlouvy (odvolací soud tu poukazoval např. na právní závěr zaujatý v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 667/96 Nejvyššího soudu). Nebylo tu na místě, podle názoru odvolacího soudu, poukazovat na nedostatek schválení uvedené kupní smlouvy tehdejším okresním národním výborem, když ustanovení § 2 tehdy platného zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy „uvádělo neplatnost souhlasu okresního národního výboru u převodů nemovitostí do tehdejšího státního socialistického vlastnictví. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu žalobců zamítl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, ale i na ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 24. 9. 2012 advokátu, který žalobkyni M. J. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 23. 11. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovo