28 Cdo 475/2010 – Nejvyšší soud

28 Cdo 475/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce D. S., zastoupeného JUDr. Antonínem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 164.425,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 39/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č. j. 20 Co 333/2009-66, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 164.425,- Kč z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o vazbě a nesprávným úředním postupem. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 0 Nt 3459/2003, byl žalobce vzat do vazby z důvodů uvedených v ust. § 67 odst. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro skutky podle ust. § 187 odst. 1, 2 písm. a) a 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a ust. § 188a odst. 1 trestního zákona, přičemž na osobní svobodě byl žalobce omezen dne 16. 9. 2003 v 17.45 hodin. K jeho propuštění z vazby došlo dne 29. 6. 2006. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2007, č. j. 33 T 5/2004-3311, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2008, č. j. 6 To 54/2007-3402, byl žalobce podle ust. § 226 písm. a) trestního řádu v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Žalobce pak uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve smyslu ust. § 9 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon“), ve výši 183.872,50 Kč. Vycházel z délky nezákonné vazby 33,25 měsíců a průměrné mzdy, které dosahoval před vzetím do vazby, ve výši 5.500,- Kč měsíčně. Požadoval rovněž náhradu nemajetkové újmy podle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 66.500,- Kč. Celkem se tedy domáhal zaplacení částky 250.372,- Kč. Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 21. 10. 2008 uznalo žalobcův nárok co do částky 8.295,- Kč, přičemž tato částka představuje 1,5 násobek doložené mzdy žalobce (čistá měsíční mzda žalobce byla představována částkou 5.530 Kč, která mu ucházela během 1,5 měsíce trvání vazby). U soudu žalobce uplatnil nárok ve výši 164.425,- Kč, když tato částka představuje náhradu škody za 1.016 dní vykonané vazby s paušální náhradou ve výši 170,- Kč denně po odečtení již poskytnuté náhrady ve výši 8.295,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 15 C 39/2009-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 164.425,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce měl uzavřenou pracovní smlouvu na dobu určitou (do 31. 10. 2003), to však není ve věci nijak významné, neboť požaduje-li náhradu škody přepočtem paušálu, stačí, když zde v době vzetí do vazby existovalo zaměstnání, ze kterého mu plynul příjem. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 27. 2. 2008 vzal navíc soud za prokázané, že tento by mu pracovní smlouvu prodloužil. Ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2004, stanovovalo paušální náhradu ušlého zisku ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě soud prvního stupně zjistil, že vazba trvala 32 měsíců a 43 dní. Výši škody pak stanovil částkou 167.167,- Kč. Jelikož žalobce požadoval částku nižší, přiznal mu soud právě tuto částku. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. 20 Co 333/2009-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 164.425,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku nezohlednil, že žalovaná nárok žalobce za období od 16. 9. 2003 do 31. 10. 2009 (zjevně míněno 31. 10. 2003) mimosoudně odškodnila částkou 8.295,- Kč, což ostatně žalobce uvedl již v žalobě. Jestliže byla žalobci za uvedené období poskytnuta náhrada ušlého výdělku v rozsahu jeho doložené průměrné mzdy podle ust. § 29 zákona č. 82/1998 Sb., je vyloučeno, aby mu za téže období byla přiznána další náhrada, počítaná z paušální částky podle ust. § 30 citovaného zákona. Soud prvního stupně se rovněž řádně nevypořádal s důkazy, významnými z hlediska prokazování existence škody v období po 31. 10. 2003, provedené důkazy řádně nezhodnotil a z rozsudku nejsou patrná zjištění, která z provedených důkazů učinil. Závěr soudu prvního stupně, že existence pracovního poměru na dobu určitou je pro vznik nároku na náhradu škody za období od 1. 11. 2003 irelevantní, není pro nedostatek důvodů přezkoumatelný. Odvolací soud proto zopakoval důkazy pracovní smlouvou žalobce, potvrzením jeho zaměstnavatele J. P. ze dne 27. 2. 2008 a zprávou Probační a mediační služby (dále jen „PMS“) ze dne 9. 2. 2004, avšak nezjistil z nich nic, co by podporovalo nárok žalobce na odškodnění i za období po 31. 10. 2003. Pracovní smlouva mezi žalobcem a J. P., uzavřená na dobu od 1. 8. 2003 do 31. 10. 2003, neobsahovala žádné ujednání o případném prodloužení. Z potvrzení J. P. vyplývá, že žalobce byl u něj zaměstnán od 1. 8. 2003 do 31. 10. 2003 s tím, že pracovní poměr by ukončen pro jeho vzetí do vazby. Čistá měsíční mzda žalobce činila 5.530,- Kč, pokud by u tohoto zaměstnavatele zůstal v zaměstnaneckém poměru, byla by mu mzda vzhledem k inflaci a mzdovým úpravám navýšena. Z tohoto potvrzení nelze dovodit, že zaměstnavatel by žalobci smlouvu nepochybně prodloužil. J. P. se v tomto směru vůbec nevyjádřil. Ze zprávy PMS podávané pro účely rozhodování o propuštění z vazby je zřejmé, že žalobce opětovný nástup k tomuto zaměstnavateli po propuštění z vazby nepředpokládal vzhledem k nedostatku zakázek v zimním období a též proto, že finanční ohodnocení neodpovídalo jeho představám, hodlal se zaevidovat na úřadu práce a pobírat sociální dávky. Nelze proto učinit závěr o tom, že by při předpokládaném běhu věcí byl žalobce v době od 1. 11. 2003 do 29. 6. 2006 zaměstnán u shora uvedeného zaměstnavatele, a že mu tedy za tuto dobu vznikla škoda ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a nelze tak ani aplikovat ust. § 30 citovaného zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež je přípustné pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, jeho důvodnost je pak spatřována v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Předmětem dovolacího přezkumu se má stát „otázka nároku žalobce na odškodnění za nezákonnou vazbu, pokud žalobce v podané žalobě opírá nárok o ust. § 9 odst. 1 a § 13 ve spojení s ustanovením § 30 zákona č. 82/98 Sb. za situace kdy žalobce není schopen listinami prokázat ztrátu na zisku – výdělku, který mu ušel na základě pracovního poměru“. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu „ze dne 27. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1709/2004“, v němž mělo být judikováno, že soud má „posoudit obsah žaloby podle jejího obsahu“. Z hlediska obsahu je pak zřejmé, že žalobce žádá odškodnění za nezákonnou vazbu. Jestliže se žalobci nepodařilo prokázat ušlý zisk ve vyšší částce než 5.000,- Kč za měsíc, měl odvolací soud z úřední povinnosti aplikovat ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb. Úmyslem zákonodárce bylo poskytnout občanům, na nichž byla nezákonně vykonána vazba, finanční odškodnění. Soud tak měl postupovat podle ust. § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Citaci zprávy PMS považuje žalobce za nepřiléhavou, když tato měla být použita pro sběr dat rodinné a sociální anamnézy. Jestliže by pak pozitivní úprava zákona č. 82/1998 Sb. dostatečné odškodnění neumožňovala, měla by nastoupit aplikace čl. 5 odst. 1 až 4 Evropské úmluvy o lidských právech. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Závěrem žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a plně se ztotožnila s právními závěry v tomto rozhodnutí uvedenými. Dovolání je dle jejího názoru nedůvodné. Konstatovala, že náhradu ušlého zisku ve výši paušální částky nelze poskytnout, pokud žalobce v době předmětného vazebního stíhání zisku nedosahoval, a za dobu vazby mu tedy žádný zisk neuš