28 Cdo 4860/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4860/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2008 Spisová značka:28 Cdo 4860/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4860.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -IV.ÚS 739/09JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto24.4.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4860/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 154/2005 (žalobkyně A. P., která byla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena advokátkou, proti žalovanému N. p. ú., zastoupenému advokátkou, o vydání obrazu, eventuálně o určení, že obraz náleží do pozůstalosti JUDr. A. S., za vedlejší účasti v řízení Č. r. – Ú. p. z. s. v.v. m., takto: Dovolání se odmítá. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 17. 8. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-44. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni A. P. rodinný portrét M. E. Ö. – W. (o rozměrech obraz 120x148 cm, malovaný před rokem 1768, inventární číslo 8301), jakož i eventuální žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému ústavu vydat uvedený obraz ležící pozůstalosti po JUDr. A. S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. O odvolání žalobkyně (ve věci samé) a žalovaného (co do rozhodnutí o nákladech řízení)proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-44, potvrzen ve výroku o věci samé a také ve výroku o nákladech řízení (ve znění, že se žalovanému ani vedlejšímu účastníku řízení nepřiznává náhrada nákladů řízení). Bylo rovněž rozhodnuto odvolacím soudem, že se žalovanému, ani vedlejšímu účastníku řízení nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo (ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a i § 205 a § 205a občanského soudního řádu) neshledal žádné ze dvou podaných odvolání důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně (která je dcerou J. S., jenž byl univerzálním dědicem původního vlastníka obrazu, o nějž jde v tomto řízení, JUDr. A. S.) uváděla ve své žalobě, že mezi účastníky tohoto řízení sporný obraz byl s ostatním veškerým majetkem JUDr. A. S. konfiskován konfiskačním výměrem vydaným Okresním národním výborem v Č. ze 4. 10. 1945 (č. 05/1945) podle dekretu č. 12/1945 Sb. (proti němuž bylo podáno odvolání, o němž nebylo, podle názoru žalobkyně, dosud rozhodnuto) a posléze byl vydán zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou(který však, jak uváděla žalobkyně pamatoval jen na zemědělský majetek, nikoli tedy na obraz); dále žalobkyně poukazovala na to, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích je pod sp. zn. 54 D 97/2006 vedeno řízení o projednání dědictví po JUDr. A. S., zemřelém 27. 2. 1950 (žalobkyně ještě v odvolacím řízení uváděla, že je v rozsahu ¼ oprávněnou dědičkou po JUDr. A. S., spolu s dalším dědicem K. S. co do ¾ dědictví). Odvolací soud vyslovoval v souvislosti s tím názor, že „již ze žaloby žalobkyně je zřejmé, že jí nemůže být vyhověno“. Odvolací soud poukazoval na právní závěry ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, a v jejich smyslu dovozoval, že restituční předpisy se týkaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal i před rokem 1948 a současně byla vyloučena možnost uplatnit vlastnické právo původního vlastníka užitím obecných předpisů. Odvolací soud měl konkrétně v daném případě zato, že majetek původního vlastníka JUDr. A. S. byl státem převzat v roce 1947, tedy mimo rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud byl i toho názoru, že „pro tuto právní věc je nerozhodné, že konfiskační řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. se týkalo toliko nemovitého zemědělského majetku a že proti výměru, jímž byla realizovaná tato konfiskace, bylo podáno odvolání“. Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. přešel do vlastnictví Země České (bez náhrady dosavadním vlastníkům) majetek rodu S. v H. , zahrnující zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský, jenž byl knihovně zapsán na Josefa A. knížete ze S., J. ze S. a Dr. A. S., v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, jakož i živý a mrtvý inventář se zásobami, a provozní kapitál ve stavu ke dni 9. 5. 1945. Z uvedeného vyplývá, dovozoval odvolací soud, že „k přechodu předmětného obrazu, nacházejícího se na zámku S., na stát došlo za účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tj. dnem 13. 8. 1947, takže nemohl spadat vlastnicky do majetku Dr. A. S. ke dni jeho smrti (27. 2.1950)“. Odvolací soud vycházel z právního závěru ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, a měl za to, že i v daném případě se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob změny nebo nápravy majetkové křivdy takto vzniklé. Odvolací soud vyslovoval i to, že má za to, že i „Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, nemusí být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navrácení majetku, jenž na jednotlivé subjekty byl převeden před tím, než smluvní státy ratifikovaly uváděnou Úmluvu“. Odvolací soud je proto toho názoru, že v případech toho druhu jako je případ, na nějž poukazuje žalobkyně ve své žalobě, se lze nároku domáhat jen v rámci restitučních předpisů. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu); výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl potvrzen odvolacím soudem ve znění, které odpovídá dikci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 24. 6. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 4. 8. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 5. 2008 (sp. zn. 39 Co 507/2007 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 9. 2007 (č. j. 12 C 154/2005-44 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka především uváděla, že základní otázka tohoto sporu, tj. otázka, které jednotlivé části českého majetku Dr. A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát, nebyla dosud soudy v této právní věci správně posouzena, protože tato otázka může být správně posouzena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je ovšem podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví na jeho ryze soukromém majetku bez právního důvodu. Dovolatelka je přesvědčena, že v daném případě nedošlo k platnému přechodu vlastnictví původního vlastníka ani podle zákona č. 143/1947 Sb. Dovolatelka poukazuje totiž na to, že tento zákon předpokládal ve svém ustanovení § 1 odst. 2 rozdělení schwarzenbers