28 Cdo 501/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 501/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 501/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.501.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 501/2020-291USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, identifikační číslo osoby: 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) EUROCONTRACT – BERNY s. r. o., identifikační číslo osoby: 258 57 339, se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Hradní 27/37, zastoupenému JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 367/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 16 Co 172/2019-268, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 16 Co 172/2019-268, Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 11. 2018, č. j. 98 C 367/2015-229), jímž byl zamítnut návrh žalobce [s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“], aby bylo určeno, že vlastnicí pozemku parc. č. 1302/3 v katastrálním území Hloubětín (dále jen jako „předmětný pozemek“) je Česká republika (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II, III a IV). Podle shodných zjištění soudů nižších stupňů je předmětný pozemek historickým církevním majetkem, jehož vlastníkem byl žalobce, přičemž k 1. 1. 1951 (tj. v rozhodném období ve smyslu § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) došlo k jeho převzetí státem způsobem naplňujícím majetkovou křivdu dle ustanovení § 5 písm. a), resp. j) zákona č. 428/2012 Sb. Žalovaný 1) nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku ve veřejné dobrovolné dražbě konané dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon č. 26/2000 Sb.“), dne 22. 5. 2008; navrhovatelem dražby byl Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci (státní podnik). K porušení blokačních ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), ani § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), přechodem vlastnického práva k předmětnému pozemku ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. dle odvolacího soudu nedošlo. Ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. dopadalo totiž toliko na proces tzv. velké privatizace, nikoliv však na proces likvidace státního podniku, na čemž ničeho nemění ani žalobcem odkazované ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., které toliko upravuje způsob zpeněžení majetku při likvidaci státního podniku; zákon č. 26/2000 Sb. pak neobsahuje žádné ustanovení, které by vylučovalo z veřejných dražeb tzv. historický majetek církví. Přechod předmětného pozemku ve veřejné dražbě nebyl dotčen ani blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě, které se týká toliko majetku zemědělské povahy, přičemž předmětný pozemek není pozemkem zemědělským, neboť není formálně součástí zemědělského půdního fondu, nesplňuje charakteristiku zemědělského pozemku po faktické stránce ani nebyl udržován ve stavu způsobilém k zařazení do zemědělského půdního fondu. Nebyl-li předmětný pozemek blokovaným majetkem, nebyla dle odvolacího soudu „splněna žádná podmínka aplikace“ § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., když ani tvrzením o nesplnění podmínek pro přechod vlastnického práva k neblokovanému majetku ve veřejné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb. nemůže být založena aktivní legitimace oprávněných osob k podání určovací žaloby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Pro opačný závěr podle odvolacího soudu nesvědčí ani ta rozhodovací praxe, dle níž jsou oprávněné osoby legitimovány k podání žaloby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. též v případě, že historický církevní majetek je evidován ve vlastnictví obcí, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho přechod na obce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť na rozdíl od předmětného pozemku majetek nabytý obcemi dle zákona č. 172/1991 Sb. podléhal blokaci dle § 29 zákona o půdě. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“), maje za naplněných hned několik kritérií přípustnosti dovolání. Namítá, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017) již vyslovila závěr, dle něhož v řízení iniciovaném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mohou oprávněné osoby nejen namítat porušení tam uvedených blokačních ustanovení, nýbrž i zpochybnit naplnění předpokladů přechodu majetku. Předpoklady přechodu vlastnického práva ve veřejné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb. zde přitom naplněny nebyly, neboť likvidátor Státního statku hl. m. Prahy nebyl oprávněn zcizovat majetek státu, k němuž státní podnik ze zákona pozbyl právo hospodaření. Dále dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek nemá zemědělský charakter; namítá, že pro závěr o zemědělské povaze pozemku je rozhodující toliko jeho skutečný charakter, nikoliv stránka formální (evidenční). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99 lze pak za zemědělskou půdu považovat i takovou, která je ve stavu způsobilém k zařazení do zemědělského půdního fondu. Neztotožňuje se ani s tím, že by předmětný pozemek nebyl z hlediska faktického pozemkem zemědělským, kdy namítá, že se z provedeného dokazování podává opak. Konečně uvádí, že ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. dopadá s ohledem na § 47b téhož zákona (dle něhož při likvidaci organizací uvedených v § 1 – mimo jiné státních podniků – zpeněží likvidátor majetek veřejnou dražbou) též na veřejné dražby majetku státního podniku v likvidaci. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být d