28 Cdo 509/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 509/2025-369 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. D., zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalovanému S. D., zastoupenému Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 422/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 9. 2024, č. j. 30 Co 37/2024-340, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Václava Píchy, advokáta se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) změnil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 8. 2023, č. j. 22 C 422/2020-232), tak, že se žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč se specifikovaným úrokem zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 2. Rozhodováno bylo soudy o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala uhrazení specifikované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovanému na základě (ústní) smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 23. 7. 2019 poskytla 100 000 Kč, žalovaný však dosud peněžitou částku nevrátil. 3. Odvolací soud po zopakování dokazování k otázce povahy právního jednání mezi žalobkyní a žalovaným dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat její tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce, naopak konstatoval, že žalovaný odvolacímu soudu předložil dostatečné důkazy prokazující, že právní důvod k ponechání si sporné částky (uhrazení zálohy v rámci smlouvy o dílo) byl dán a jeho procesní obrana (i ve vztahu k posouzení nároku z hlediska bezdůvodného obohacení) tak byla dostatečná. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podala žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle mínění dovolatelky odvolací soud posoudil v rozporu s konstantní judikaturou otázku důkazního břemene (jeho rozložení) ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť v situaci, kdy konstatoval neprokázání tvrzených skutečností o zápůjčce, leželo důkazní břemeno o tom, že nejde o bezdůvodné obohacení (že peněžité plnění bylo poskytnuto na základě právního důvodu), na žalovaném. Napadenému rozhodnutí dovolatelka dále vytýká překvapivost a nepřezkoumatelnost; pochybení spatřuje i v tom, že odvolací soud rezignoval na poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. 5. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné (v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a kdy dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.; k tomu viz dále). 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). 11. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce (obdobně i zápůjčce) a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 122/2019). 12. Pro rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení podle konstantní judikatury dovolacího soudu pak platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). 13. Odvolací soud se od výše rekapitulovaných závěrů rozhodovací praxe (z níž lze dále odkázat i na dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, nebo ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2080/2019) neodchýlil, jestliže v situaci, kdy měl v přítomné věci za prokázaný přesun peněžních prostředků ve výši 100 000 Kč do majetkové sféry žalovaného (nikoliv však žalobní tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce), aniž by však apriori vyloučil potencialitu bezdůvodného obohacení, se zabýval tím, zdali právě žalovaný předložil dostatečné důkazy prokazují (jiný) právní důvod, pro který byl oprávněn si peněžité plnění ponechat (a kdy pak následně uzavřel, že prostředky reálně představovaly zálohu poskytnutou v souvislosti s uzavřenou smlouvu o dílo). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na zjištěném skutkovém stavu, nikoliv na závěru o neunesení důkazního břemene (či chybeném vyhodnocení důkazní povinnosti účastníků). 14. Nad rámec sluší se dodat, že otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má podle konstantní judikatury v zásadě skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019). Dovolací soud je oprávněn přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli již jejich úvah skutkových (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022, bod 8, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 102/2023, bod 11). Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů o