28 Cdo 526/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 526/2007 citace  Název judikátu:*Pozemkový fond Charakter subjektu* Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2007 Spisová značka:28 Cdo 526/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.526.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 526/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) Ing. L. P., DrSc., b) P. B., a c) K. L., zastoupených  advokátem, proti žalovanému  P. f. České republiky, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 301/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, čj. 11 Cmo 204/2006-15, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2006, čj. 11 Cmo 204/2006-15, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, čj. 14 Cm 301/2005-8, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou 28. 12. 2005 u Městského soudu v Praze, uplatnili žalobci nárok na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“). Tento soud nejprve předložil věc Vrchnímu soudu v Praze s odůvodněním, že věc nepatří do jeho věcné příslušnosti, protože se nejedná o  spor dle § 9 odst. 2 a 3 o.s.ř. Vrchní soud podle § 104a o.s.ř. nerozhodl, když dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc soudů, protože ta je podle zákona o půdě omezena jen na případy v něm výslovně uvedené. Nato Městský soud v Praze usnesením z 10. 5. 2006, čj. 14 Cm 301/2005-8, řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř. s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Pozemkovému úřadu P. Vyšel z toho, že rozhodování podle svého  ustanovení § 11 odst. 2 nesvěřuje zákon o půdě do pravomoci soudu, a ta proto není ve věci dána. K odvolání žalobců rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 7. 9. 2006, čj. 11 Cmo 204/2006-15, odvoláním napadené usnesení  potvrdil jako správné. Z § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dovodil, že pozemkové úřady vykonávají činnost podle zákona o půdě, popřípadě podle dalších zvláštních právních předpisů. Rozhodování podle tohoto zákona proto nenáleží zásadně do pravomoci soudu. Ta je dána jen v případech, kdy to tento zákon dovoluje, jako je tomu   při rozhodování o přechodu vlastnického práva podle § 8 odst. 1 tohoto zákona, nebo při rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 6 zákona. Správným proto shledal závěr Městského soudu v Praze, že jde v dané věci o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a je proto třeba postupovat podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Proti usnesení Vrchního soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Nárok na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě považují za nárok projednatelný před soudem a v tomto směru poukazují i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. V něm soud dospěl k závěru, že nárok oprávněné osoby, založený ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze jej realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Dovolatelé také upozorňují na judikaturu Ústavního soudu, v níž zastává názor, že P. f.  vykonává vůli státu, který má postavení dlužníka a bývá v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Za nepřípadné považují dovolatelé použití zákona, který se týká pozemkových úprav. Kompetence soudu k rozhodnutí ve věci je dle jejich názoru dána, a navrhují proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovanému nebylo dovolání doručeno. Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání má náležitosti stanovené zákonem a uplatňují se v něm zákonem vymezené dovolací důvody. Dovolací soud proto posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Právní posouzení věci soudem je správné, jestliže soud použil na daný právní vztah právní normu, která jej upravuje, a správně ji vyložil. V dané věci odvolací soud správně vyšel z právní úpravy dané zákonem o půdě, v otázce kompetence soudu k rozhodování o jím upravených právních vztazích jej však nesprávně vyložil, pokud dospěl k závěru, že pravomoc soudu rozhodovat podle tohoto zákona je dána jen tam, kde to zákon o půdě vysloveně stanoví. Ve skutečnosti zákon o půdě v ustanovení § 1 odst. 3 založil opačnou zásadu, vyjádřenou slovy: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy“. To se vztahuje i na uplatňování a projednávání nároků podle zákona o půdě příslušnými orgány, takže pozemkové úřady rozhodují pouze ve věcech jim výslovně zákonem svěřených. S ohledem na danou problematiku jde zejména o ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o půdě (včetně posouzení možnosti vydat oprávněné osobě její původní pozemky z hlediska jeho ustanovení § 11). Pozemkový úřad nerozhoduje o tom, který konkrétní pozemek bude oprávněné osobě převeden jako náhradní, pokud původní pozemek jí nemohl být vydán, protože zákon o půdě tuto agendu nesvěřuje do jeho pravomoci. Tomu odpovídá i ustanovení § 16 odst. 1, upravující náhrady za nevydané, neexistující nebo znehodnocené nemovitosti, o nichž rozhodují soudy. Z toho plyne jedině možný závěr, že totiž o tomto nároku rozhodují obecné soudy podle § 7 odst. 1 o.s.ř., nikoli pozemkové úřady. Dovolací soud pak poukazuje (mimo rozsudek, který je zmíněn dovolatelem, a který se zabýval vymožitelností nároku na převod náhradního pozemku u soudu), i na  svůj rozsudek ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1024/2000, v němž vyložil, že  P. f. České republiky je účelovým sdružením majetku, nikoli orgánem veřejné moci, který by mohl provádět řízení, v němž by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva. Pokud neplní své povinnosti subjektu, který má plnit závazek státu, poskytnout v odůvodněných případech oprávněné osobě náhradní pozemek, je třeba na něj nahlížet jako na každý jiný subjekt občanskoprávních vztahů. Dovolací soud se proto neztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že k rozhodování o převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě nemá soud pravomoc, a to včetně toho, že při výkladu použil tento soud na danou věc ustanovení zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách. Tento zákon upravuje totiž jen tu činnost pozemkových úřadů, která pro něj vyplývá ze zákona o půdě, tedy tu, kterou mu tento zákon svěřil k rozhodování. Nelze jej proto vykládat tak, že rozhoduje ve všech věcech upravených zákonem o půdě. Protože tedy dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu správným, podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., je zrušil. Stejné důvody platí pro rozhodnutí soudu prvního stupně, který se řídil právním názorem odvolacího soudu. Jeho rozhodnutí proto dovolací soud rovněž zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení  (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V něm bude třeba nejprve vyřešit otázku věcné příslušnosti, protože o občanskoprávních sporech rozhodují v prvním stupni okresní (obvodní) soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. dubna 2007 JUDr. Josef  R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu