28 Cdo 527/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 527/2020 citace  Název judikátu:bezdůvodné obohacení osoby s omezenou svéprávností Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2020 Spisová značka:28 Cdo 527/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.527.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Dobré mravy Zneužívání výkonu práv a povinností Neplatnost právního jednání Dotčené předpisy:§ 2991 odst. 1 o. z. § 2993 o. z. § 2 odst. 3 o. z. § 8 o. z. § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 527/2020-274 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s., IČ 452 44 782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, proti žalované H. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené S. P., opatrovníkem XY, bytem XY, právně zastoupené Mgr. Petrou Mrňovou Vojtíškovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 918/1, o 333.540,78 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 46/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2019, č. j. 74 Co 173/2018-230, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2019, č. j. 74 Co 173/2018-230, se ve výrocích I. a III. ruší a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.Odůvodnění: Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 23 C 46/2018-149, uložil žalované zaplatit 323.982,46 Kč žalobkyni v konkretizovaných splátkách (výrok I.), co do částky 9.558,32 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byly v době, kdy již byla žalovaná omezena ve svéprávnosti, uzavřeny postupně tři úvěrové smlouvy a čerpán revolvingový úvěr, přičemž ze strany žalované nebyly využité prostředky v plné výši splaceny. Seznaný skutkový stav kvalifikoval jako spor z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jehož se žalované dostalo plněním na základě neplatných smluv (§ 581 o. z.). Konstatoval, že bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru, pročež je bez významu, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se jeho vznik odvíjí, či byla-li někomu v souvislosti s ním způsobena škoda. Vyloučena je tak aplikace ustanovení o náhradě škody, reflexe spoluzavinění ochuzeného i moderace nároku na vydání bezdůvodného obohacení a problematické je rovněž užití korektivu dobrých mravů. Žalovaná dle soudu v řízení netvrdila skutečnosti, jež by mohly opodstatnit odmítnutí nároku žalobkyně, namítané pochybení banky při uzavírání smluv může samo o sobě vést toliko k neplatnosti úvěrových smluv pro jejich rozpor s dobrými mravy, nikoliv k vyloučení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (plnění na jejich základě poskytnutého). Po zohlednění započtení pohledávky žalované soud přiznal žalobkyni nárok ve výši uvedené ve výroku I. a ve zbytku její žádání zamítl. Skutková specifika věci vzal v potaz při stanovení lhůty k plnění a v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 74 Co 173/2018-230, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), odvolání proti výroku II. odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně a kvitoval též jeho konkluze právní založené na objektivním charakteru bezdůvodného obohacení. Neshledav důvodu žádání žalobkyně nevyhovět ani v okolnostech kauzy (nesvéprávnost žalované, naříkané jednání pracovnice žalobkyně apod.), přitakal okresnímu soudu i ohledně určení výše bezdůvodného obohacení, pročež jeho rozhodnutí potvrdil. Proti posléze zmíněnému rozsudku brojí žalovaná dovoláním (výslovně jej napadá ve výrocích I. a II.), odvozujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), od otázky, již považuje za v praxi dovolacího soudu doposud nevyřešenou. Nesdílí právní názor soudů nižších stupňů o vzniku bezdůvodného obohacení v projednávané kauze bez přihlédnutí k jedinečným specifikům věci – zejména nesvéprávnosti žalované, jakož i jednání pracovnice žalobkyně. Táže se, může-li dojít k obohacení nesvéprávné osoby, která postrádá ponětí o hodnotě peněz. Domnívá se, že přisvědčením právnímu názoru odvolacího soudu i soudu prvního stupně by ochrana nemocného člověka před nedomyšlenými důsledky jeho jednání, spočívající v omezení jeho svéprávnosti, pozbyla smyslu a stala by se neúčinnou, zbytečnou. Apeluje na zohlednění konkrétních okolností nynějšího sporu, v důsledku nichž považuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za rozporný s dobrými mravy. Navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta, eventuálně žádá zrušení rozhodnutí soudů obou instancí a vrácení jim věci k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Předně není možné shledat přípustným dovolání, má-li jím žalovaná v úmyslu brojit též proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II., jímž bylo odvolání odmítnuto. V tomto rozsahu je totiž jí uplatněný mimořádný opravný prostředek objektivně nepřípustný ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s § 229 odst. 4 o. s. ř., jenž proti takovému rozhodnutí poskytuje žalobu pro zmatečnost. S ohledem na řečené tedy Nejvyšší soud dovolání v naznačeném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3060/2019). Jinak lze dovolání považovat za přípustné, neboť předkládá otázku, jež nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice možnost bezdůvodně se obohatit v případě osoby s omezenou svéprávností. Obecně se jeví problematickým přijmout kategorický závěr zastávaný dovolatelkou, podle něhož by bylo bezdůvodné obohacení na straně osoby s omezenou svéprávností zcela vyloučeno. Neznemožňuje-li právní řád nabývat majetek člověku s omezenou svéprávností například v rámci dědického řízení (s čímž výslovně počítá např. § 1685 o. z.), nenarozenému dítěti (v důsledku § 25 o. z.) nebo nezletilci (což předvídá § 896 o. z.), přičemž v důsledku správy tohoto majetku opatrovníkem či jinou kompetentní osobou (zákonným zástupcem) může bezesporu dojít i ke vzniku bezdůvodného obohacení, bylo by nelogickým vyloučit potenciální obohacení na svéprávnosti omezeného člověka ve všech případech bez dalšího. Nabude-li taková osoba, byť ne plně svéprávná, majetkový prospěch bez právem aprobovaného důvodu,