28 Cdo 612/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 612/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 4. 2020 Spisová značka:28 Cdo 612/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.612.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 29 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 21.12.2012 § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 6. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1870/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 612/2020-528 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, identifikační číslo osoby 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Ryžoviště, identifikační číslo osoby 002 96 325, se sídlem v Ryžovišti, nám. Míru 105, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 193/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2019, č. j. 57 Co 74/2019-508, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) : Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. října 2018, č. j. 12 C 193/2015-465, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 825, parc. č. st. 214 (jehož součástí je stavba č. p. 282), parc. č. 172, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 (jehož součástí je stavba č. p. 140) a parc. č. 170 v katastrálním území Ryžoviště, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). V případě pozemků parc. č. st. 214 a parc. č. 172 v k.ú. Ryžoviště odvolací soud uzavírá, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, neboť dle v řízení učiněných zjištění vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo vloženo (a přešlo) ve prospěch druhé žalované (obce Ryžoviště) již dne 7. 3. 1940; ohledně těchto nemovitostí tedy žalobkyně není oprávněnou osobou (§ 3 zákona č. 428/2012 Sb.) a není tudíž ani aktivně legitimována k požadovanému určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště (dále jen „předmětné pozemky“), jež v roce 1956 Náboženská matice darovala Československému státu, podle odvolacího soudu žalobkyně věcnou legitimaci k podání určovací žaloby nepostrádá (byla-li původním vlastníkem těchto pozemků a přešly-li na stát v rozhodném období). Tyto předmětné pozemky ovšem za splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, obce Ryžoviště, na čemž – pokračuje odvolací soud – nemohlo nic změnit ani ustanovení § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“). Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (citujíc zejm. z judikatury Ústavního soudu). Za nesprávný označuje dovolatelka především závěr odvolacího soudu o tom, že u označených pozemků nebyla jejich vlastníkem alespoň po část rozhodného období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.), kritzujíc dále i posouzení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na druhou žalovanou (obec Ryžoviště) přejít podle zákona č. 172/1991 Sb. K tomu namítá porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16]. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v tom závěru, že pokud obec splňovala podmínky pro přechod majetku dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit j