28 Cdo 648/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 648/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2022 Spisová značka:28 Cdo 648/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.648.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 428/2012 Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 648/2022-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kaplice, identifikační číslo osoby 65025725, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 1/2020, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 160/2020-151, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 160/2020-151, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 11 C 1/2020-124, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice a v tom znění nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 566345/2018/R26526/RR26919 (výrok I.); k tomu zamítl i návrh na „přistoupení“ dalšího účastníka do řízení – Lesů České republiky, s.p. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 4 Co 160/2020-151, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 566345/2018/R26526/RR26919 (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). 3. V posuzované věci se žalobkyně domáhala projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (pozemkovým úřadem) shora označeným rozhodnutím o nevydání výše uvedených pozemků parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice (dále jen “předmětné pozemky“) církevní právnické osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. 4. Oba soudy vyšly z nesporných skutečností, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jíž byly nárokované pozemky odňaty v důsledku skutečnosti podle 5 písm. a) téhož zákona, a že jde o pozemky lesní, s nimiž původně hospodařily Lesy České republiky, s. p., jež se je „pokusily“ převést na město Kaplice, které proto bylo zapsáno v katastru nemovitostí po určitou dobu jako jejich vlastník. Ovšem v řízení iniciovaném žalobou oprávněné osoby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, určeno, že vlastníkem pozemků je stát, který byl po právní moci rozhodnutí zapsán do katastru nemovitostí, v němž je příslušnost hospodařit s předmětnými pozemky zatímně zapsána ve prospěch Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Spornou otázkou zůstalo, kdo je ve smyslu § 4 zákona č. 428/2012 Sb. povinnou osobou. Oba soudy přitom konstatovaly, že pro přibrání Lesů České republiky do řízení jako dalšího účastníka nejsou dány procesní předpoklady, neboť tento subjekt nebyl účastníkem správního řízení a nejde ani o tzv. opomenutého účastníka. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po právní stránce uzavřel, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy povinná osoba podle § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. 5. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl pro nesplnění podmínky funkční souvislosti pozemků (s jinými oprávněnou osobou již vlastněnými či vydávanými pozemky) podle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jež nebyla prokázána ba ani tvrzena), soud odvolací (s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, dodávaje, že při „normálním běhu věcí“ by s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu hospodařil státní podnik Lesy České republiky, jenž byl nadto „ochotný“ po skončení tohoto restitučního řízení jednat o převzetí předmětných pozemků) dospěl k závěru, že nelze aplikovat ustanovení § 7 odst. 1 s poukazem na § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm obsažené pravidlo ex favore restitutionis), neboť by tím došlo k podstatnému zhoršení postavení žalobkyně coby oprávněné osoby ve vztahu k jejímu bývalému majetku z důvodu nutnosti prokazování splnění podmínky dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. [což však není třeba u osoby povinné dle § 4 písm. b) tamtéž]; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně výše uvedeným způsobem ve výroku I. (jímž bylo rozhodováno o věci samé) změnil. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále i jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Dle mínění dovolatelky odvolací soud překročil zákonný režim majetkového vyrovnání státu s církvemi, jestliže nezkoumal naplnění podmínek podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ačkoli vyslovil, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy osoba povinná podle ustanovení § 4 písm. c) tohoto restitučního předpisu. Dovolatelka se také domnívá, že otázka „změkčení“ podmínek pro vydání věci v režimu zákona č. 428/2012 Sb. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jestliže Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, toto „změkčení“ připustil. Podle dovolatelky v dané věci nemůže být povinnou osobou státní podnik Lesy České republiky, jemuž pozemky dosud nebyly „smluvně převedeny“ a podle mínění dovolatelky ani není v kompetenci soudu zkoumat, kdo je příslušný s předmětnými pozemky hospodařit. Okruh účastníků řízení zahájeného žalobou podle části páté občanského soudního řádu je přitom vymezen tak, že se jej účastní tytéž subjekty, které byly účastníky řízení správního. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila argumentaci dovolatelky za nepřípadnou, naopak napadený rozsudek považuje za správný a řádně odůvodněný. Podle žalobkyně jednal stát v daném případě účelově, jestliže – vědom si toho, že s předmětnými pozemky je příslušný hospodařit státní podnik Lesy České republiky – tuto skutečnost odmítl akceptovat s odkazem na zjevně chybný zápis své vlastní příslušnosti k hospodaření s pozemky do katastru nemovitostí; nezkoumal-li potom odvolací soud splnění podmínky dle § 7 zákona č. 428/2012 Sb., nejednal v rozporu se zákonem. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. 8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné. 9. Podle ustanovení § 236