28 Cdo 731/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 731/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 5. 2019 Spisová značka:28 Cdo 731/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.731.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:předpisu č. 12/1945Sb. předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 7. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.6.2019I.ÚS 2123/19 I.ÚS 2123/19 JUDr. Tomáš Lichovník-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 731/2019-1094 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: I. T., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalovaným: 1) Národní památkový ústav, IČ 75032333, se sídlem v Praze, Valdštejnské náměstí 3, zastoupený Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, a 2) Zámek Slavkov – Austerlitz – příspěvková organizace, IČ 00373320, se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 1, o vydání movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 132/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 20 Co 231/2017-1056, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokátky Mgr. Jiřiny Svojanovské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad) 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výroky II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2016, č. j. 15 C 132/2006-931, kterými byla žaloba zamítnuta v části o vydání v uvedených výrocích blíže specifikovaných movitých věcí a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i v části o vydání v tomto výroku blíže specifikovaných movitých věcí z mobiliáře zámku Rájec – Jestřebí a zámku Lysice (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud zároveň zrušil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný ad 1) zavázán k úhradě soudního poplatku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady jeho přípustnosti (v části směřující vůči měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Předestřela přitom tyto otázky: 1) zda zámecký mobiliář bylo lze konfiskovat podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), 2) zda právní předchůdce dovolatelky (její otec A. S.) byl osobou německé národnosti ve smyslu § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a 3) zda se na něj vztahovala výjimka dle § 1 odst. 2 tohoto dekretu. V části směřující vůči potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu pak dovolatelka přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování okruhu movitých věcí, na něž se vztahovala výzva jejího právního předchůdce učiněná ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), odchýlil od v posuzovaném řízení vydaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02. Žalovaný ad 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Základním zákonným předpokladem restituce majetku dle zákona č. 87/1991 Sb. je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ust. § 1 odst. 1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu. Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). K posuzování dovolatelkou předestíraných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení). Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve světle uvedené judikatury, tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (jak je tomu kupř. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují někter