28 Cdo 783/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 783/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2013 Spisová značka:28 Cdo 783/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.783.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Zastoupení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 114 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 783/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Mgr. Martina Fuchsiga, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, insolvenčního správce dlužnice J. I., proti žalovanému D. I., zastoupenému JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 219 C 96/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 219 C 96/2011-72, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 219 C 96/2011-72, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 300.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobce se předmětné částky po žalovaném domáhal jako insolvenční správce dlužnice J. I. z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že dlužnice vynaložila zmíněnou částku na rekonstrukci nemovitosti v jeho vlastnictví, aniž by mezi ní a žalovaným - jejím synem byla uzavřena jakákoliv smlouva či bylo v době nezletilosti žalovaného schváleno darování uvedené částky opatrovnickým soudem. Žalobce uvedl, že k poskytnutí daru ze strany dlužnice došlo v době, kdy proti ní byla vedena exekuce, na darování je tak nutno pohlížet jako na neplatný právní úkon. Dlužnice si dle žalobce v rozhodné době byla vědoma toho, že má závazek blížící se částce 540.000,- Kč, jenž není schopna uhradit, a na právní úkon učiněný v úmyslu znemožnit uspokojení pohledávky je proto třeba pohlížet rovněž jako na neplatný dle § 39 obč. zák. Po provedeném dokazování soud přisvědčil názoru žalobce, že uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, současně však přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným. V řízení bylo prokázáno, že byt žalovaného byl zrekonstruován nákladem dlužnice do konce roku 2005. V době převodu jejích finančních prostředků do vlastnictví žalovaného dlužnice věděla, že z důvodu exekuce nesmí pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu dle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, nakládat se svým majetkem. Subjektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. počala plynout nejpozději dne 1. 1. 2006 a skončila dne 31. 12. 2007, tedy před podáním žaloby dne 23. 11. 2011. Skutečnost, že žalovaný byl v rozhodné době jako nezletilý v péči své matky (tj. dlužnice), jež byla jeho zákonným zástupcem, nedokládá úmyslnost nabytí prospěchu z neplatného právního úkonu dlužnice. Žalovaný svým jednáním nezasahoval do počínání matky při rekonstrukci bytu, a to i s ohledem na své rozumové a volní schopnosti odpovídající jeho věku v této době. Z těchto důvodů rovněž nelze pokládat námitku promlčení za odporující dobrým mravům. Předestřené úvahy tedy vedly okresní soud k zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 19. 11. 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu první stupně správnými a přitakal i jeho závěru, že by se v daném případě mohlo jednat o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., ovšem s ohledem na úspěšně uplatněnou námitku promlčení nemůže být žalobě vyhověno. Nárok žalobce zanikl dva roky po zrekonstruování bytu uplynutím subjektivní promlčecí doby, tj. ke dni 31. 12. 2007. Soud odmítl názor žalobce, že by subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet až okamžikem prohlášení konkursu na matku žalovaného. Názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, na něž žalobce odkazoval na podporu své argumentace, pak jsou v projednávaném sporu nepoužitelné, neboť se vyslovují k odlišné problematice. V daném případě se přitom nejedná ani o úmyslné bezdůvodné obohacení, jež by odůvodňovalo i desetileté trvání objektivní promlčecí doby. Úvahy obsažené v žalobcem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1706/2006 taktéž nedopadají na nyní projednávaný spor. Odvolací soud zdůraznil, že úmyslnost jednání je třeba zvažovat na straně osoby nabyvší majetkový prospěch, tj. žalovaného. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je přitom úmyslnost počínání žalovaného vyloučena. Za žalovaného v rozhodné době jednala dlužnice jako jeho matka a zákonná zástupkyně. Na její úkony je tak třeba pohlížet jako na činěné jednak za vlastní osobu a jednak za žalovaného. Vynaložila-li prostředky v zájmu zajištění bydlení rodiny, a tedy i v zájmu žalovaného, je vyloučen úmysl žalovaného se na úkor matky bezdůvodně obohatit. K promlčení žalovaného práva došlo dle § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. uplynutím dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby. Objektivní promlčecí doba počala plynout po ukončení rekonstrukce bytu ke konci roku 2005, a skončila tak nejpozději dne 31. 12. 2008, tj. před podáním projednávané žaloby u soudu. Vznesení námitky promlčení přitom s přihlédnutím k nezletilosti žalovaného v rozhodné době nikterak neodporuje dobrým mravům. Žalovanému nemohou být kladeny k tíži úkony, které za něj učinila jeho matka. Nárok tedy zanikl před uplatněním u soudu dne 23. 11. 2011, s ohledem na vznesenou námitku promlčení je tak třeba pokládat za správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež odvolací soud přistoupil k jeho potvrzení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadně právně významným činí dle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu následující otázky. Předně, od kdy začala běžet subjektivní promlčecí doba k vymáhání pohledávky dlužnice za žalovaným. Dovolatel si žádá objasnění, zda se tak stalo již učiněním neplatného právního úkonu mezi dlužnicí a jejím synem (tj. 1. 1. 2006), nebo až zjištěním úpadku dlužnice (tj. 10. 12. 2009), neboť až od tohoto data mohl žalobce jako insolvenční správce podat kvalifikovanou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel se v této souvislosti táže i na to, jestli je v daném případě možné aplikovat tříletou objektivní promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. k vymáhání pohledávky dlužnice za svým synem. Zásadní právní význam přikládá dále otázce, zda v případě, že právní úkon činila na jedné straně jako dárce dlužnice a na druhé straně jako obdarovaný žalovaný, za nějž jednala jako zákonný zástupce opět dlužnice, je třeba zkoumat okolnosti uzavření smlouvy a úmysl obou smluvních stran, nebo pouze dlužnice. Další zásadně právně významnou otázkou je dle dovolatele posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy s ohledem na příbuzenský vztah mezi žalovaným a dlužnicí i na okolnosti případu a úmysl stran při poskytnutí půjčky. Dovolatel je toho názoru, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až dnem zjištění úpadku a na podporu tohoto tvrzení opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, v němž vyslovené závěry pokládá za aplikovatelné i v projednávané věci. Dovolatel se domnívá, že aplikace obecné tříleté promlčecí doby je v daném případě nesprávná, neboť zde má přednost subjektivní dvouletá promlčecí doba. Úmyslnost jednání je přitom třeba zkoumat pouze ve vztahu k dlužnici, která v rozhodné době žalovaného zastupovala. V této souvislosti znovu připomněl přiléhavost závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, neboť i v tomto rozsudku je řešena situace, v níž za osobu nemající plnou způsobilost k právním úkonům jedná zákonný zástupce a úmyslnost jednání je zkoumána právě ve vztahu k tomu, kdo právní úkon jako zástupce učinil. Dle dovolatele je zjevné, že bezdůvodné obohacení bylo nabyto úmyslně, promlčecí doba tak uplyne až po deseti letech, a n